BLOG...O výstavách, pražské kultuře a pražských památkách

Archiv starších článků je volně ke stažení na serveru Ulož.to na internetových adresách pod články, např.:

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/hradcany-mala-strana-stripky-z-prahy-

POZOR! ČLÁNKY NEJSOU URČENY K DALŠÍ PUBLIKACI! V KAŽDÉM PŘÍPADĚ JE NUTNÉ UVÉST JAKO ZDROJ TENTO BLOG www.prazsky-chodec.cz

V lednu 2019 vyšla z článků tohoto blogu e-kniha s názvem Cik cak Prahou, kterou si můžete volně stáhnout na adrese:

https://search.mlp.cz/cz/titul/cik-cak-prahou/4433499/

Oddíl O parku obsahuje seznam všech komentovaných výstav za aktuální  čtvrtletí

Seriály: Střípky z Prahy, Osobnost, Fotonahlédnutí, Výstava, Akce, Aktualita, Věděli jste to?, Výročí, Stalo se-Stane se, Reportáž, Zajímavost, Tip, Zapomenutí, Příběhy, Povšimněte si, Historické připomenutí, Objekty v prostoru

fotografie jsou mé autorské nebo přejaté z volných databází

INFORMACE:  V oddílu Fotogalerie najdete moje starší články, které vám možná unikly a třeba byste si je nyní mohli přečíst. Budou pravidelně obměňovány. Děkuji vám za přízeň.

NOVÉ ČLÁNKY ROK 2021 

PLAVÁNÍ V LOMU (Stalo se)

Sportovní areál ČSTV v Praze Podolí byl dne 10. prosince 2020 prohlášen za památkově chráněný. Je to dobře, protože jde o mimořádnou stavbu. Projekt byl v roce 1959 zadán architektu R. F. Podzemnému (1907-1987), žáku P. Janáka. R. F. Podzemný pracoval 25 let v Pražském projektovém ústavu a z jeho prací připomenu Skleněný palác v Bubenči, polikliniku Břevnov nebo Dětskou fakultní nemocnici v Motole. Byl také autorem několika funkcionalistických vil. Sportovní areál vznikl v bývalém vápencovém lomu, který vytvořil venkovním bazénům půvabnou přírodní kulisu. Hlavní budova je velmi nápaditě a moderně řešena do podoby vodní vlny. Část vlny směrem k lomu byla originálně využita pro divácké tribuny, jejichž kapacita dosahuje 5 tisíc diváků. Dvě fasády hlavní budovy jsou prosklené, což umožňuje vnikání světla do vnitřních sportovišť. Parabolická konstrukce navíc působí zevnitř velmi zajímavě. Protější budova letních šaten vykazuje funkcionalistické prvky: má pásová okna, plochou střechu a venkovní terasy. Areál dostal tři bazény, na svou dobu neobvykle velké. Zatímco ostatní pražské bazény nabízely plavcům 25 m, Podolí se mohlo pochlubit dvakrát 50 m bazénem a jedním 33 m. Jeden velký a malý bazén se nacházely venku. Bazény svými parametry vyhovovaly i olympijským požadavkům. Celá stavba přišla v roce 1965 na 48 miliónů korun. Za pozornost stojí i asymetrická skokanská věž. Jak bylo v 60. letech minulého století obvyklé, stavbu doplnila i umělecká díla. U vstupu k bazénům je to plastika Slunce od V. Janouška a dále zde najdeme reliéf Plavec od M. Chlupáče. Dva roky po otevření, od roku 1967, zůstával vždy jeden venkovní bazén otevřený i přes zimní období. Areál má jednu zvláštnost, a to cirkulaci studené a teplé vody mezi ním a Českou televizí, ležící na blízkých Kavčích horách. Studená voda je vytlačena do televizních studií, kde se ohřeje a vrací se zahřátá zpět do bazénů. Areál slouží jak sportovcům ČSTV, tak široké veřejnosti. Ta zde může využít tobogán, velkou venkovní vířivku, saunu, solárium, posilovnu a několik vnitřních i venkovních kaváren. Bazén v Podolí je velmi oblíbený a ročně ho navštíví 1 milión návštěvníků.

20210120PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-4-stripky-z-prahy-

ZTRACENÁ KRÁSA TRHŮ (Střípky z Prahy)

Pouliční trhy jsou pro Prahu tradiční věc. Objevily se už v 13. století jako Havelské tržiště a v 14. století se k němu přidaly Kotce (Tandlmark). V bezprostřední blízkosti se prodávalo na Uhelném a Vaječném trhu. V polovině 19. století vystřídaly prodej uhlí na Uhelném trhu květiny, zelenina a houby. Na Vaječném trhu v Rytířské ulici se zase dala koupit drůbež, zvěřina, máslo a vejce. Prodávalo se z nůší, košů nebo i trakařů. Trhovci praktikovali např. smlouvání nebo pokřikování na kolemjdoucí potencionální kupce. Zboží bylo často vystaveno ne zrovna hygienickým podmínkám a také nepřízni počasí v podobě deště nebo horka. Není tedy divu, že se město rozhodlo prodejní podmínky zlepšit, hlavně v oblasti hygieny, a v rámci celkové modernizace města přesunout venkovní prodej do krytých objektů. Kryté tržnice navíc poskytovaly ochranu před nepřízní počasí a umožňovaly nákup rozličného sortimentu na jednom místě. Postupně vznikaly velké halové tržnice: Staroměstská (1896), Vinohradská (1903), Smíchovská (1908). V roce 1905 vyšel tržní řád, který přinesl další novinky: stanovil poplatek za prodejní místo, potravinovou daň akcíz a zakázal prodejcům vyvolávání, kouření a další dřívější nešvary. Není divu, že pouliční trhovci se do nových tržnic zrovna nehrnuli. Postupem času však předsudky padly a nastal čas krytých prodejních hal. Architektem první, Staroměstské tržnice, se stal Jindřich Fialka (1855-1920), autor vodárenské věže na Letné. Vznikla čtyřpatrová budova mezi Rytířskou ulicí č. 10 a dnešní ulicí 28. října. Z Rytířské ulice vedly dva vjezdy s kamennými portály. Vlastní prodejní dvorana měla plochu 3700 m2 a vešlo se do ní 360 stánků. Kromě toho se zde nacházela kavárna i výčep a v patře kanceláře úředníků. Dvoranu korunovala osmiboká kupole, zkrášlená lunetami od malíře Vojtěcha Bartoňka (1859-1908). Byl to malíř žánrových obrázků pražských ulic i oltářních obrazů, který spolupracoval i s M. Alšem. Není divu, že pro kupoli tržnice namaloval secesní lunety s výjevy z pražských trhů. Některé kartony zůstaly zachovány v Galerii města Prahy. Stavba byla dobře promyšlená, získala osvětlení Křižíkovými obloukovými lampami a duté litinové sloupy konstrukce sloužily k ventilaci sklepů. V suterénu se nacházely sklady, chladírny a parní elektrárna. Chladírenské zařízení dodala továrna Ruston. Dlažbu tvořily žulové kostky, takže byla dobře omyvatelná proudy vody. Stavba se také prodražila: místo plánovaných 300 tisíc zlatých nakonec vyšla na 522 tisíc. Stánky zde byly buď přechodné nebo stálé a prodávalo se od 4 hodin ráno do 15 hodin odpoledne. Navzdory rozpačitým začátkům se tržnici výborně dařilo, zvláště v období 1. republiky. Ke koupi se nabízel široký sortiment i zahraničního zboží: francouzské husy, srbská jehňata, lososi z Porýní. K dostání byl také široký výběr domácích ryb. K velkému zásahu do podoby interiéru zde došlo v 80. letech minulého století. Tehdy se realizovalo snížení stropu v podobě sádrokartonového podhledu. Ten vznikl z důvodu zateplení, ale překryl hodnotné architektonické prvky. Od roku 1993 začal v hale prodávat supermarket velkého řetězce. Tržnice tak ztratila svůj původní účel i atmosféru. Od roku 2016 město uvažuje o rekonstrukci Staroměstské tržnice, která by ji vrátila do původního stavu. Bohužel návrhy na rekonstrukci od různých firem dosahovaly sumy až půl miliardy korun, což město v současné situaci není schopné ufinancovat. Proto dojde jen k dílčí rekonstrukci, která odstraní podhled na stropě a vrátí interiéru původní charakter. Správcem rekonstruované tržnice se stane město, které sem vrátí prodejní stánky drobných nájemců. Staroměstská tržnice se po úpravách otevře pravděpodobně v roce 1922.

20210118PAT

VĚDĚLI JSTE TO?

Víte, jakou linku vede Dopravník města Prahy pod číslem 49? Je to lanovka na Petřín. Tato druhá nejnavštěvovanější atrakce Prahy je v současnosti ve špatném stavu a v nejbližších pěti letech ji čeká rekonstrukce za 210 miliónů. Nezbytně nutná je výměna vozů, jejichž podvozky jsou z roku 1931 a karosérie z 80. let minulého století. Nové vagony budou bezbariérové a pojmou 120 cestujících místo současných 100. Počítá se, že lanovka bude mimo provoz asi 8 měsíců. Petřínskou lanovku vybudovalo Družstvo rozhledny na Petříně jako nezbytnou dopravu k Petřínské rozhledně, postavené ve stejném roce 1891. Trasa však vedla jen na Nebozízek. Vozy dodala továrna Ringhoffer. Měly nádrže na vodu, protože lanovka tenkrát jezdila na základě vodní převahy. Jízda stála 12 krejcarů. V roce 1921 došlo k výpovědi ze strany vodáren a situaci zkomplikovaly i průniky vody do sklepení domů v okolí lanovky. Na následujících 10 let byl provoz přerušen. Významným se stal rok 1932, kdy přešla lanovka do majetku Elektrického podniku města Prahy. Od té doby došlo k zásadní změně - vodní pohon byl nahrazen elektrickým. Došlo k demontáži kolejnic, zboření původních stanic a prodloužení dráhy až k Petřínské rozhledně. Na vrcholku byla postavena nová stanice podle projektu architekta F. Šrámka. Moderní vozy dodala opět továrna Ringhoffer. V letech 1965 a 1967 postihly Petřín po vydatných deštích sesuvy půdy, které významně narušily i dráhu lanovky. Provoz byl přerušen až do roku 1983. Tehdy se začala využívat mezistanice Nebozízek. Nové vozy pro stovku cestujících dodala Vagónka ve Studénce. Od té doby byla lanovka vždy dvakrát ročně kontrolována při pravidelné uzavírce. Od roku 1985 se stala lanová dráha součástí městské hromadné dopravy. Rekonstrukce lanové dráhy již je schválena. Přerušení provozu bude jistě nepříjemné, ale nové vozy a upravená dráha to určitě vynahradí.

20210116PAT

NEOBJEVENÁ ZAHRADA (Střípky z Prahy)

Ráda bych tu vzpomenula výročí, které se ještě vztahuje k nedávno skončenému roku 2020. Jde o 100 let botanické zahrady v Malešicích. Zahrada je sice školní, ale bývá otevřená pro veřejnost včetně skleníků. Není moc známá, což je škoda, protože je díky péči studentů oboru zahradnictví dobře udržovaná a můžete v ní vidět leccos zajímavého. Zahrada vznikla jako anglický park v roce 1920 u vily továrníka A. Jiráska. Ten povolal k založení parku toho nejlepšího - hlavního městského zahradníka F. Thomayera. Ten prostor na západním úbočí hory Tábor (rozhraní Hrdlořez, Malešic a Hloubětína) osadil vzácnými dřevinami. Jeho promyšlená koncepce umožňovala romantické průhledy mezi stromy. Založil také skleníky k pěstování tropických rostlin. Jiráskův zámeček podlehl znárodnění a roku 1947 přešel do vlastnictví města. To sem nechalo přestěhovat tradiční zahradnickou školu z Královských Vinohrad, založenou roku 1909 a pracující v nevyhovujících podmínkách. V 50. letech využíval zahradu k výrobním účelům podnik Sady, lesy a zahradnictví hl. m. Prahy. V polovině 80. let byly opraveny tropické skleníky. Školní botanická zahrada zde vznikla roku 1990. O 8 let později došlo ke sloučení zahradnické školy se stavebním učilištěm. Zdánlivě nesourodé obory se kupodivu začaly doplňovat a budoucí klempíři, tesaři, zedníci nebo instalatéři začali vypomáhat při potřebných stavebních opravách v botanické zahradě. Dnes se obě školní zařízení v ulici Učňovská č. 1 jmenují SOŠ Jarov. Do botanické zahrady se vchází z ulice Pod Táborem č. 4. Pozemek má rozlohu 11 ha a zdobí ho mnoha pěkných prvků: výhledový altán, rybníček s ostrovem, mostky, skalka s vodopádem, arboretum s vzácnými stromy. Na jaře zde kvetou rododendrony, bromélie a další barevné květiny. Staré tropické skleníky ukrývají kaktusy, orchideje, banánovníky, parožnatky, mandarinkové keře. V roce 2008 vznikla retenční nádrž pro zachycování dešťové vody, která je využívána jako bezplatný zdroj závlahy. Roku 2012 byl vybudován nový skleník, v němž se pěstují letničky a okrasné dřeviny, dodávané do velkoobchodu. Nový skleník je rozdělen na 11 sekcí, v nichž je nastaveno rozdílné klima. Školní botanická zahrada je členem Unie botanických zahrad ČR. Věřím, že na jaře se současná epidemiologická situace zlepší natolik, že se zahrada opět otevře veřejnosti. Pak si rozhodně nenechte zážitek z upravené zeleně a kvetoucích rostlin ujít.

20210114PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-9-stripky-z-prahy-

snímky převzaty z webu SOŠ Jarov

ZAKÁZANÉ FOTOGRAFIE

VÝSTAVA. Tak máme v Praze výstavu! Je sice jen venkovní, panelová, ale přece potěší. Sama jsem byla překvapena, kolik lidí si výstavu prohlíželo. Panelovou expozici s názvem Nežádoucí okamžiky připravila ze svých archivů ČTK. Fotografie z let 1918-1990 dokumentují úpravy cenzorů, které nastávaly, pokud se v záběru objevil nežádoucí člověk či jiný dobově nepřijatelný prvek. Stávalo se tak, že z fotografie postupně mizely politicky nekorektní osoby. Zhlédnout můžete 134 fotografií, které buď vůbec nemohly být ve své době zveřejněny, nebo prošly zásahem dobového cenzora. Tato výstava je putovní, začala loni v Uherském Hradišti, následně si ji prohlédli v Brně a v Olomouci. V Praze v ulici Na Příkopě je k vidění do 14. února 2021.

Nežádoucí okamžiky, Na Příkopě, 12.1. - 14.2. 2021

OSOBNOST - VÝROČÍ

Výročí různých architektů nebo umělců zde připomínám poměrně často - dnes bych chtěla upozornit na výročí jednoho stavitele, jehož firma patřila od 70. let 19. století do 30. let 20. století k největším v Praze. O stavitelích se všeobecně příliš nepíše, stojí upozaděni za architekty, i když jejich zásluhou vznikly stavební skvosty města. Píši dnes o Václavu Nekvasilovi (1840-1906), od jehož narození uplynulo loni 180 let. V. Nekvasil byl podnikavý muž, absolvent techniky, který se roku 1868 oženil s bohatou měšťankou. Mohl si tudíž dovolit nakoupit parcely v Karlíně, kde pak stavěl domy a dále bohatl. Ve Vítkově ulici postavil dům své rodině a také dům pro dělníky a administrativu své stavební firmy. Zpočátku se orientoval na průmyslové stavby a ve spolupráci s podnikatelem Daňkem začal stavět cukrovary (např. Toušeň, Beroun - celkem 18), pivovary, sladovny. Jeho firma také vystavěla starou vodárnu v Podolí (1885), věznici na Pankráci (1889) nebo pivovar v Braníku (1899). Jako úspěšný podnikatel se zapojil i do politiky, od roku 1887 byl za staročechy poslancem Zemského sněmu. Politická funkce ho přivedla k významným kontaktům, které napomohly jeho stavební firmě k lukrativním zakázkám. Jako významný muž se také stal jedním z organizátorů Jubilejní výstavy v roce 1891. Za svou činnost byl odměněn Řádem císaře Františka Josefa. Po jeho smrti převzal rodinnou firmu syn Otakar Nekvasil (1869-1933), stavební inženýr. Otcovu firmu rozšířil a stejně jako on se zapojil do politického dění coby člen protirakouské Maffie a po roce 1918 poslanec Revolučního národního shromáždění. Kromě toho vykonával i funkci předsedy Autoklubu ČSR. Angažovanost ve veřejném životě mu získala mnoho přátel, stýkal se např. s rodinou E. Beneše. Jako stavitel se na rozdíl od otce více orientoval na velké reprezentativní stavby v centru města nebo i církevní objekty. Postavil palác Koruna (1912), palác Adria (1923), kostel sv. Václava v Bohnicích, Husův sbor ve Vršovicích, Legiobanku, Městskou knihovnu, Masarykovy domovy a mnoho dalších staveb. Ve 30. letech minulého století dolehla hospodářská krize i na Nekvasilovu firmu a zakázek začalo ubývat. O. Nekvasil zemřel roku 1933. Stavební firma pak byla roku 1948 znárodněna a zanikla. Rodina Nekvasilů přišla o všechny své nemovitosti. Dům v karlínské Vítkově ulici se jí vrátil až v restituci v 90. letech.

20210113PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/dokumenty-serial-stripky-z-prahy/osobnosti

cukrovar - ilustrační foto

PŘÍBĚH RAZÍTEK (Střípky z Prahy)

Chodím často a ráda do Galerie 1 na rohu ulice Štěpánské a V jámě. Přitom mi až donedávna zůstala utajena zajímavá galerie, vzdálená jen pár kroků odtud, v ulici V jámě č. 8. Nechápu, jak mi mohla uniknout, když prolezu doslova každou výstavní síň v Praze. Fotografická galerie Zahradník vznikla v suterénu domu, kde se v minulosti nacházela truhlářská dílna. Původně si tyto prostory pronajímal jako fotoateliér umělec a milovník starých fotografických technik Dmitrij Rubinstein. Místa však v suterénu byla přehršel, a tak se v roce 2013 rozhodl zde otevřít galerii, zaměřenou na současnou fotografii, a to uměleckou i dokumentární. Prostor zahrnuje několik místností, čímž se galerie řadí k těm větším ve městě. Dům na adrese V jámě č. 8 je celkově zajímavý. Ve 20. letech minulého století zde po dobu dvaceti let provozovali továrnu na razítka manželé Z. a B. Zahradníkovi. V továrně našlo práci na 50 zaměstnanců. Původně třípatrový uliční dům měl na fasádě nápis B. Zahradník, ale ten byl po znárodnění otlučen. Zůstal jen nápis na dvorním traktu. Dodnes se zde zachoval komín kotelny centrálního vytápění, vysoký 23 m. Jde o cihlový technický objekt bez ochozu. Jeho přítomnost v centru města je dost kuriózní. Dále se dochovala lávka, spojující obytný trakt s továrnou. Lávka umožňovala jednoduchý přístup na pracoviště a tím i možnost kontroly. Hlavním výrobkem továrny na razítka a nálepky byla úřední razítka se státním znakem. V roce 1948 byla továrna znárodněna a výroba přešla do státního podniku Znak. Družstvo umělecké výroby Znak existuje dodnes na jiných adresách a vyrábí odznaky, klíčenky, řády nebo medaile. Dodnes také žijí potomci zakladatelů továrny, kteří dům získali v restituci. Mají v úmyslu na uliční fasádě obnovit nápis B. Zahradník, který byl v komunistické éře odstraněn. Továrna v centru Prahy samozřejmě pracovat nemůže, ale je dobře, že alespoň zůstane v paměti Pražanů díky symbolickému názvu.

20200112PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/nove-mesto-praha-2-stripky-z-prahy-

ilustrační foto z internetu

PRAŽSKÁ VESNICE SE NEDÁ (Střípky z Prahy)

Malešice v Praze 10, původně podle vlastníka zvané Mališice, jsou vesnického původu, který nezapřou dodnes. Stále jsou směsicí staré zástavby, rodinných domů a novodobého sídliště z 60. let minulého století. Kdysi se na tomto místě rozprostíralo 360 ha polí, pastvin a morušových sadů. Z 15. století je zde v č. 1 doložena tvrz a ze 17. století selský dvůr zvaný dnes Baroko. Po třicetileté válce zůstala vesnice zcela zpustošena. V roce 1689 si zde postavili zámeček hrabata Vratislavové z Mitrovic. Jako architekta si přizvali G. A. Canavelliho. Zámeček stojí a patří k pamětihodnostem Malešic. Zlatou érou pro obec se stala léta 1727-1784, kdy ji koupila a společně se Štěrboholy, Horními Počernicemi a Michlí vlastnila Karlo Ferdinandova univerzita. Ta tu nechala roku 1757 postavit dodnes existující výklenkovou kapličku, upomínající na bitvu u Štěrbohol. Univerzita zde vlastnila i hospodářská stavení: sýpku a stodolu. Roku 1765 vznikla na původní návsi kaplička sv. Václava se zvonicí. V čp. 10 se stal centrem místní zábavy hostinec U Břečků se sálem pro hudební a divadelní produkce. Vesnice byla roku 1922 připojena k Velké Praze, ale až roku 1926 do ní zajel první autobus. Obec postrádala vlastní kostel a do 50. let 20. století neměla ani základní školu. Roku 1957 došlo ke stavbě kaple Milíče z Kroměříže, tzv. Rektorské kaple v dnešní ulici Na univerzitním statku (a Rektorská). Vznikla na bývalém pozemku univerzity. V letech 1961-63 vyrostlo v Malešicích jedno z prvních sídlišť a v té době největší sídliště v Praze. Věžáky pnoucí se do výšky 12 pater působily jako senzace. Rozloha nového sídliště činila 18 tisíc m2 a žilo v něm 17 tisíc obyvatel, hlavně dělnického původu. Sídliště trpělo nulovou občanskou vybaveností. Byla zde sice plánována výstavba nákupního a kulturního střediska, ke které však nedošlo. Dnešní Malešický park se budoval dlouhé roky, až do 70. let. Na začátku 21. století vzniklo u polikliniky Centrum sídliště Malešice s obchody a službami. Dodnes v této lokalitě nachází práci jen 8 % jejích obyvatel. Není proto divu, že místní si považují těch několika historických objektů, nacházejících se v jejich "vesnici". Milíčova kaple od architekta B. Bareše v Rektorské ulici byla do roku 2005 v majetku Českobratrské církve evangelické v Praze 3. Kaple sloužila bohoslužbám jen do 80. let 20. století, kdy byla pro malou návštěvnost uzavřena. Vážně se uvažovalo o její demolici. Proti tomuto záměru se zvedla vlna odporu, vedoucí až k protestním pochodům. Na ochranu kaple vzniklo občanské sdružení Kaple Rektorská, vyvíjející činnost ve prospěch zachování a smysluplného využití této památky. Roku 2014 kapli získal tzv. Ochranovský seniorát Českobratrské církve evangelické, který se odhodlal k její rekonstrukci. Proběhly finanční sbírky např. formou koncertů, přispívali jednotlivci. V roce 2017 byla rekonstruovaná Rektorská kaple znovu otevřena k bohoslužbám. Tím však plány nekončí: v blízké budoucnosti má dojít k přístavbě s bytem a kanceláří faráře a s prostory pro setkávání sboru i místních obyvatel. K dostavbě byl přizván architekt David Vávra, záruka dobré kvality. Novými prostorami Malešice získají tolik potřebné místo pro rozvoj místního společenského života a pro setkávání věřících, ale i matek s dětmi a široké veřejnosti.

20200108PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-10-stripky-z-prahy-

STALO SE

Pamatuji si, jak jsem v létě 2018 spěchala do Riegrových sadů, abych si vyfotila první Lavičku Jaroslava Foglara. Byla krásně vyřezávaná a umístěná na pěkném dětském hřišti. Od té doby byly v Praze instalovány další tři Foglarovy lavičky, a to v Havlíčkových sadech, ve Stromovce a naposledy 16. prosince 2020 na Starém Městě, v ulici Za Haštalem. Projekt těchto laviček od Skautské nadace J. Foglara považuji za velmi zdařilý a fandím mu. Lavičky jsou vázány vždy k novému vydání díla J. Foglara, vydanému v nakladatelství Albatros. Ta staroměstská je spojena s románem Záhada hlavolamu. Foglarovy lavičky mají i výtvarnou hodnotu, protože na nich pracuje řezbář Stanislav Pokorný z Berouna. Vytváří je z tvrdého dubového dřeva a opěrnou část zdobí foglarovskými motivy. Na Starém Městě by to samozřejmě nešlo bez hlavolamu - ježka v kleci. S. Pokorný se původně řezbářství věnoval jako koníčku. Vždy ho např. zajímaly indiánské motivy, totemy. Od roku 1992 začal pracovat jako profesionál, samostatný živnostník. K opravám různých oltářních ozdob se postupně přidala tvorba loutek, betlémů i samostatných řezeb z lipového dřeva. Řezbář pro skauty pracoval už dříve, např. v roce 1984 pro ně vytvořil totem ve tvaru bobra. A kde najdeme další Jestřábovu lavičku? Musíme si počkat...

VÝROČÍ - OSOBNOST

I v novém roce budu sledovat významná výročí z oblasti architektury a kultury. Právě na dnešní den, 4. ledna 2021, připadá 200 let od narození vynikajícího českého malíře Bedřicha Havránka (1821-1899). Trochu se vymykal z obvyklého životního statusu tehdejších malířů. Především vzešel z bohaté rodiny, takže nikdy nebyl "hladovějícím umělcem". Nikdy se neoženil, což v té době rovněž nebylo obvyklé. Za třetí se stal uznávaným a prodávaným malířem již za svého života. Lásku ke kresbě a malbě získal od svého otce, amatérského umělce (profesionálně kriminálního rady). Na pražskou AVU vstoupil Bedřich Havránek roku 1836, a to k profesoru A. Mánesovi. Ještě během studií získal roku 1840 první cenu AVU za krajinářství. Studia pak dokončil u Maxmiliana Haushofera, který ve své krajinářské škole vychoval mezi lety 1845-1866 řadu kvalitních krajinářů. Po absolutoriu roku 1847 neměl Havránek finanční problém s cestováním po mnoha zemích: poznával kraj i umění Francie, Anglie, Rakouska, Německa. Po svém učiteli získal lyrický vztah ke krajině a zvyk malovat přímo v plenéru. Vytvořil mnoho alpských nebo šumavských krajin. V Čechách ho lákaly hlavně pohledy na města a na hrady. Rovněž Prahu maloval rád, např. ostrov Kampu, pohledy z břehů Petrské čtvrti nebo z Troje, židovský hřbitov, Helmovy mlýny, Malou Chuchli. Od 80. let 19. století přešel z olejové malby na akvarel a temperu, které mu umožnily více se zaměřit na detailní popis, v němž se stal skutečným mistrem. Udržoval přátelství s arcivévodou L. S. Toskánským, cestovatelem a amatérským kreslířem. Na základě jeho skic z dalekých cest mu Havránek pořídil lustrace pro mnohé jeho knihy: Baleáry, Cesta z Egypta do Sýrie, Ostrov Vulcano. B. Havránek neopomíjel i dnešními slovy řečeno užité umění. V polovině 19. století se věnoval organizaci plesů pražských umělců a maloval pro ně taneční pořádky a programy. V téže době se stal společně s Josefem Mánesem jedním ze zakladatelů Jednoty umělců výtvarných. Ačkoliv byl jeho detailní malířský styl považován na konci 19. století za překonaný, čas potvrdil kvalitu jeho prací. Dodnes je malířem, který se v aukcích dobře prodává a jeho Letní krajinu s potokem získal kupec v aukci za 5,5 miliónu korun. Tohoto skvělého malíře vám může připomenout i jeho rodný dům U Myslíků, stojící na rohu Myslíkovy a Spálené ulice (čp. 171). Jde o velmi starý objekt, v němž už roku 1387 fungoval novoměstský pivovar (do roku 1904). Dům získal název po Eliáši Myslichovi z Vilimštejna, komorníkovi zemských desek, který ho vlastnil od roku 1648. Zásadní rekonstrukcí prošel dům U Myslíků roku 1997, kdy z něj byly zachovány v podstatě jen obvodové zdi, vnitřek podlehl demolici. Dům navzdory všem necitlivým úpravám vypadá dnes dobře.

20210104PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/dokumenty-serial-stripky-z-prahy/osobnosti

ilustrační obrázek

ZAPOMENUTÍ

ANDĚL JMÉNEM MARIE

Na Nový rok jsem tu psala o velkodušnosti a velkorysosti lidí, kteří přispívají finančními prostředky na dobré a prospěšné věci. Dnes bych v tomto trendu pokračovala trochu jinak, oslavením dobrých lidí, kteří nepomáhají finančně, ale svou vytrvalou péčí o druhé, kteří jejich pomoc a lásku nezbytně potřebují. Ano, andělé jsou mezi námi, a když máme štěstí, můžeme potkat i toho svého. Jedním takovým andělem byla Marie Nepovímová (1919-2005). Byla to divadelní herečka, která ještě v roce 1945 hrála v oblastním divadle v Kutné Hoře a zřejmě si malovala úspěšnou hereckou kariéru. Právě tady si začala říkat Marcela. Velice obdivovala slavnou herečku Lídu Baarovou (Ludmilu Babkovou), kterou se rozhodla navštívit jako fanynka ve vězení, kde právě pobývala. L. Baarová (jméno si vybrala podle přítele rodiny J. Š. Baara) ji poprosila, zda by zašla do hanspaulské rodinné vily za jejím otcem, který tam byl nemocný a sám. V té době již byla po smrti jeho žena Ludmila Babková (1890-1945), operní zpěvačka, i jeho druhá dcera, herečka Vinohradského divadla, Zora Babková neboli Zorka Janů (1942-1945). Karla Babku (1886-1965), Lídina otce, všichni považovali za slušného a čestného člověka, masarykovce a humanistu. Vždy podporoval svou rodinu, i v těžkých válečných časech. Pracoval jako úředník Magistrátu, později ředitel. Svou dceru Lídu bránil všemi silami proti osočování z kolaborace a kvůli tomu zanedbal vážný žilní zánět v noze, kvůli kterému musel do nemocnice. Nechtěl tam ale strávit dlouhé měsíce léčby a raději požádal o amputaci nohy, aby dál mohl hájit čest své dcery. Amputace mu byla provedena v Havlíčkově Brodě. Od té doby se stal doživotním invalidou. V té době ho navštívila Marie Nepovímová, jen o 6 let mladší než jeho dcera Lída. Ale napsala jsem to špatně, navštívil ho anděl. Marie se o Karla Babku začala nezištně starat, opustila proto ochotně i svou hereckou kariéru. Oba společně se radovali z Lídina propuštění na Vánoce roku 1946. Po dalších dvou letech pan Babka nečekaně požádal Marii o ruku, i když byl starší téměř o 40 let. Anděl Marie byla zaskočená, s něčím takovým asi nepočítala, ale nakonec souhlasila. Vzali se v listopadu roku 1948. Navzdory všem těžkým zkouškám, které je ještě čekaly, spolu jako manželé prožili 17 šťastných let. Mizérie ale zase brzy vystrčila drápky, a to v roce 1952. Zatímco polovina hanspaulské vily, patřící Lídě Baarové, byla znárodněna už roku 1948, druhá část zůstala v držení jejího otce. To mu ale bohužel nezaručilo jistotu bydlení. V roce 1952 byl vysokými komunistickými činiteli, kterým se kouzelné místo zalíbilo, donucen se z vily odstěhovat. Dostal náhradou zchátralý byt kdesi v Příchovicích, kam se odmítl nastěhovat. Za zbytek peněz si manželé koupili opuštěný domek v Nové Vsi u Jablonce. Další ránou byla pomsta komunistů v podobě drasticky snížené penze pana Babky na neuvěřitelných 240 k. místo 6 tisíc korun. Marie musela nastoupit do práce v Jablonecké bižuterii, kde si vydělala jako navlékačka korálků asi 850 k. Hrdý K. Babka se pustil do soudního sporu, který nakonec vyhrál, a výše důchodu mu byla narovnána. Přesto těžce nesl, že jeho andělská Marie musela pracovat a vydělávat peníze. Ona to ale pro něj dělala ráda, jak se sama vyjádřila. Jejich krásné sedmnáctileté manželství skončilo v listopadu 1965, kdy pan Babka zemřel. Pro andělskou Marii opět nastaly těžké časy. Naštěstí zdědila část manželovy hanspaulské vily, kterou prodala za 70 tisíc. Koupil ji tehdejší pražský primátor Ludvík Černý (1920-2003). Budiž mu přičteno ke cti, že se začátkem normalizace dobrovolně opustil post primátora a věnoval se ekonomice ve funkci předsedy Čs. obchodní komory. Za peníze z transakce si skromná Marie koupila v Praze malou garsonku. V době uvolnění v roce 1969 se dokonce podívala za nevlastní dcerou Lídou do Salcburku. To se opakovalo i v roce 1971. Po revoluci 1989 u ní Lída v garsonce krátce bydlela. Hodná Marie jezdila pak za dcerou do Německa na delší pobyt (asi měsíční) každoročně. A jak jinak, opět se o ni starala. Podle svědků se měly rády. Roku 2000 svéprávnosti zbavená těžká alkoholička Lída Baarová zemřela. Andělskou Marii nerozhněvalo ani to, že jí v závěti neodkázala žádné peníze. Zřejmě ji brala jako již nezodpovědnou za své činy a odpustila jí. A právě zase ona zařídila převoz Lídiných ostatků do Prahy a jejich uložení do společné hrobky rodiny Babků u Strašnického krematoria. Nevlastní dceru přežila o pouhých pět let, zemřela roku 2005. Satisfakcí pro ni může být, že spočinula také v rodinném hrobě, vedle manžela Karla Babky, Ludmily Babkové, Zory Babkové a slavné Lídy Baarové, kterou celý život obdivovala.

20210103PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/dokumenty-serial-stripky-z-prahy/zapomenuti

CHVÁLA DOBROČINNOSTI (Zajímavosti)

Ve vánočním období přispívá dárců na charitu všeho druhu. Je to období, kdy si lidé více než jindy uvědomují cenu pomoci druhému člověku. Říká se, že náš národ je štědrý a mnoho lidí přispívá na dobrou věc buď jednorázově, nebo i pravidelně. Ráda bych zde připomněla dárce, který není příliš známý, ale přesto svým velkorysým darem ve výši 50 miliónů korun podpořil pražskou Zoologickou zahradu. Mluvím o Stanislavu Rákosovi (1931-2012), chovateli a milovníku exotického ptactva. Narodil se do rodiny velkostatkáře, takže se stal pro komunistický režim politicky nespolehlivou osobou. Z toho důvodu ani nemohl studovat. Vojnu musel strávit u neblaze proslulých praporů PTP. Hned roku 1945 se stal členem Klubu přátel exotického ptactva. Během let se významně zasloužil o jeho rozvoj a stal se organizátorem řady výstav. Podílel se také na vzniku Klubu chovatelů andulek. Po sametové revoluci mu byl v restituci vrácen majetek po rodičích, tedy pozemky a domy. Protože přišel o dědice, syna, rozhodl se se souhlasem manželky věnovat finanční obnos Zoologické zahradě. Ta díky daru mohla vybudovat nový Ptačí svět, nyní nazvaný Rákosův pavilon. Začal se stavět roku 2014 na místě staré expozice papoušků, zvané Lineárka. Dvě voliéry z této staré expozice zůstaly zachovány a byly opraveny. Nově byl postaven moderní pavilon a dvě nové voliéry. Vznikla tak průchozí soustava voliér s šesti geografickými expozicemi (např. Nový Zéland, Podhůří And). Každé geografické oblasti odpovídá příslušná rostlinná výbava s exotickými ptáky, kteří v ní v přírodě žijí (kakadu, lori, ara atd.). V celém Ptačím světě je k vidění 100 ptáků 38 druhů. Rákosův pavilon se stavěl do roku 2019 a stál cca 30 miliónů korun. Na financování byla využita právě část finančního daru S. Rákose a také příspěvky z fondů EU. Mecenáše nyní připomíná u vchodu pamětní deska, poukazující na jeho zásluhu o vybudování nového pavilonu Zoologické zahrady.

20210101PAT

HVĚZDA ZAZÁŘÍ V PRAZE (Střípky z Prahy)

Jsem velice šťastná, že v Praze bude tvořit světově uznávaný designér z Londýna, Thomas Heatherwick (1970). V loňském roce přijal zakázku na rekonstrukci a dostavbu paláce a pasáže Savarin poblíž Václavského náměstí. Správný název zní vlastně palác Sylva Taroucca - Savarin byla jen kavárna, která vznikla v zahradě v roce 1927. Barokní palác si nechal postavit Ottavio Piccolomini roku 1752. Stavbu po K. I. Dientzenhoferovi dokončil A. Luragho. K paláci příslušely dva dvory, barokní zahrada a jízdárna. Šlechtičtí majitelé se tu střídali, od roku 1766 to byli Nosticové, od roku 1885 Sylva Tarouccové. Ti prostory pronajímali, např. Národopisnému muzeu. Od roku 1911 se palác dostal do majetku města, které tu provedlo řadu přestaveb. Palác byl nicméně za 1. republiky střediskem kulturního života. Ve 20. letech minulého století se tu scházeli členové Rotary klubu, např. J. Masaryk, M. Havel, J. Waldes. V salóncích prvního patra se zase scházeli umělci jako J. Seifert, J. Trnka a mnozí další. Na zahradě postavená kavárna Savarin byla také velmi slavná. Roku 1949 došlo k zestátnění paláce. Dnes v něm funguje kasino a vnitroblok je zdevastovaný. Celý prostor mezi ulicemi Na Příkopě a Jindřišskou čeká v nejbližších pěti letech velká přestavba. Historické objekty paláce a jízdárny budou zachovány a zrekonstruovány. Vznikne nová tržnice a pasáž s obchody. Srdcem prostoru bude zelený prostor s lavičkami a pítky. Vzniknou zde také coworkingová místa. Střešní terasy budou rovněž zelené a přístupné. Celý projekt navržený studiem T. Heatherwicka prošel konzultacemi s památkáři, kteří požadovali jisté úpravy, např. méně skleněných prvků. Nakonec došlo k vzájemné dohodě i s Klubem Za starou Prahu. Na začátku jsem napsala, že mám velkou radost, že do tváře centra Prahy zasáhne tak úžasný designér, jakým T. Heatherwick beze sporu je. Jeho nápadité projekty zdobí nejen mnohá místa v Anglii (největší anglická socha Výbuch energie, Curlingový most svíjející se jako had, kavárna East Beach v Sussexu), ale i řadu světových metropolí. V New Yorku je to schodišťová věž Wessel, v Singapuru výukové centrum zvané Úl, v Kapském Městě Muzeum afrického umění, které se stalo světovou stavbou roku. Doporučuji prohlédnout si na internetu tyto úžasné a ohromující stavby. Věřím, že i Praze vtiskne tento designér pečeť své jedinečnosti a že bývalá barokní zahrada znovu ožije zelení a do pěti let se stane dalším místem relaxace i nákupů v centru města.

20201231PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/nove-mesto-praha-2-stripky-z-prahy

NĚŽNÉ ŽENY MARY DURAS (Střípky z Prahy)

Jednou z nejkrásnějších funkcionalistických vil v Troji je Schückova vila v ulici Nad Kazankou č. 39. V roce 1930 si ji nechal postavit majitel potravinového impéria (včetně Odkolku), podnikatel A. Schück (1871-1935). Zvolil si architekty E. Mühlsteina a V. Fürtha, kteří vytvořili klasickou vilu ve stylu bílého funkcionalismu, s železobetonovou konstrukcí, pásovými okny, plochou střechou s terasami. K sochařské výzdobě přizvali úspěšnou česko-rakouskou sochařku Mary Duras (1898-1982). Pro vilu vytvořila půvabnou bílou sochu Evy v nadživotní velikosti. Brzy se ukázalo, že spojení této umělkyně s vilou bude ještě těsnější. Vzala si totiž roku 1938 za muže syna stavitele, Arnolda Schücka a společně ve vile žili pár let před vypuknutím 2. světové války. Dům stihl neblahý osud, byl po válce znárodněn a obývali ho komunističtí předáci jako V. Široký a později G. Husák. Dnes zde sídlí velvyslanectví Korejské republiky. Také socha Evy neměla jednoduchý příběh. Určitý čas byla vystavena na holešovickém výstavišti, kde ji ale vandalové značně poškodili. Proto byla odvezena do ostravské restaurátorské dílny a opravena. Konečné umístění nalezla v zahradě zámku Hradec nad Moravicí. Mary Duras stojí jako umělkyně za pozornost. Byla společně s Martou Jiráskovou první ženou, přijatou v roce 1919 na AVU. Její profesor J. Štursa ji vedl k porozumění ženské duši. Pod jeho vedením vytvářela křehké ženské figury, akty, portréty, busty nebo masky. Po absolutoriu roku 1922 odjela na pět let do Paříže, kde měla ateliér a kde sbírala nemalé úspěchy. Roku 1937 reprezentovala úspěšně Československo na Světové výstavě v Paříži. V roce 1939 pobývala v Holandsku a na doporučení svého muže se nevrátila a usadila se po celou dobu války v Anglii. Tady tvořila hlavně busty státníků: W. Churchilla, E. Beneše, J. Masaryka. Busty vystavila v Londýně roku 1944 na výstavě, kterou zahájil osobně Jan Masaryk. Po návratu do vlasti se shledala roku 1945 s manželem, který přežil pobyt v koncentračním táboře. Setkala se však s nepřízní nového režimu a v podstatě nemohla vystavovat. Úspěchem byla až roku 1961 velká výstava v Nové síni. Pokračující nepřízeň vládnoucí garnitury ji nakonec donutila k druhé emigraci, a to roku 1965 do Hamburku. Do vlasti se už nevrátila a prožila tam posledních dvacet let svého života. Dnes u nás v podstatě neznámá Mary Duras patřila k nejlepším sochařkám 1. republiky, společně s H. Wichterlovou a M. Jiráskovou.

20201230PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-7-stripky-z-prahy-

detail Slovanského betlému v Holešovicích

PŘÍBĚH PANÍ KUČEROVÉ (Zajímavost)

Nedávno jsem zhlédla na DVD starou českou hudební komedii z roku 1966 Dáma na kolejích. Natočil ji renomovaný režisér L. Rychman s tehdy pětatřicetiletou J. Bohdalovou v titulní roli. Film líčil těžký úděl pracující ženy, řidičky tramvaje, která nemá čas pečovat o sebe tak, aby se líbila manželovi a udržela si jeho lásku. Ani nevíte, jak moc byl film pravdivý. Ženy začaly pracovat pro elektrické dráhy během 1. světové války, kdy byla značná část mužů odvedena na frontu a ženy je musely nahradit i v původně mužských profesích. V roce 1915 však bylo řízení tramvaje fyzicky náročné, a tak ženy vykonávaly práci průvodčí čili konduktérky. Na práci se hlásily hlavně manželky tramvajových zřízenců, které ale musely projít školením se závěrečnou zkouškou. Z 460 uchazeček jich roku 1915 nastoupilo do práce 40. Jejich profese byla náročná, pracovaly až 14 hodin denně za plat 30 haléřů na hodinu. Ženy vydávaly a štípaly jízdenky, vyvolávaly jména stanic a zvonily při odjezdu ze zastávky. Ačkoliv se konduktérky osvědčily, musely po válce odejít a uvolnit místo mužům, kteří se vrátili z války a potřebovali práci. Podruhé ženy vypomohly během 2. světové války, kdy jich v tramvajích pracovalo na šest set. Přibyla jim i povinnost přehazovat výhybky. Řídit tramvaj však ženy začaly až s nástupem modernějšího typu vozidla se snadnějším, pedálovým, ovládáním. K tomu došlo asi v polovině 50. let minulého století. A co nosily konduktérky na sobě? Zpočátku v nevytápěných vozidlech měly tmavozelenou sukni a kabátek s límečkem, na hlavě čepici se znakem elektrických drah a přes rameno křížem koženou kabelu. Až za 2. světové války se začaly oblékat jako muži, nosily kalhoty a sako. Není tedy divu, že řidička tramvaje Marie Kučerová ze zmíněného filmu neměla čas na péči o svou krásu a manžel ji začal podvádět. Dlouhá pracovní doba a málo peněz nepřály nákupům v módních obchodech. Od roku 1966 se však mnohé změnilo, ženy - řidičky se staly samozřejmostí a výrazně se zlepšily i jejich pracovní podmínky. Dnes řídí pražské tramvaje 232 řidiček.

20201228PAT

TIP

Neumím si představit Vánoce bez návštěvy křesťanského obchodu Paulínek na Jungmannově náměstí č. 18. Ten obchod má krásnou atmosféru a prodávající sestry jsou velmi laskavé a vstřícné. Nabízí se tu ke koupi mnoho knih s křesťanskou tematikou, modlitebních knížek, pohlednic, diářů, kalendářů, CD, svící i šperků s Pannou Marií či Ježíšem. Myslím, že není všeobecně známo, kdo Paulínky neboli Dcery sv. Pavla jsou. Jde o řeholní kongregaci, schválenou papežem roku 1953. Vznikla však už mnohem dříve, během 1. světové války v severní Itálii. Kněz Giacomo Alberione (1884-1971) založil roku 1916 typografickou školu Malý dělník, která vydávala diecézní tiskoviny. Většina chlapců ze školy se pak vydala na kněžská studia. Brzy následovala malá dílna s dívčím osazenstvem a obchod, v němž dívky prodávaly křesťanskou literaturu. Brzy se tiskárenský podnik změnil v řeholní kongregaci, vyznačující se úctou k apoštolu sv. Pavlovi. První generální představenou Dcer sv. Pavla se stala Tekla Merle (1894-1964). Posláním sester se stal provoz vlastního nakladatelství a krámků s křesťanským sortimentem. Tím sestry přispívají k hlásání evangelia široké veřejnosti. Paulínky jdou s dobou a využívají i moderní média jako internet a nosiče filmů nebo mluveného slova. K nám přišly v roce 1993 na pozvání kardinála M. Vlka. Zakladatel kongregace G. Alberione byl roku 2003 blahoslaven papežem Janem Pavlem II. Dnes působí Paulínky v 52 zemích světa včetně afrických a asijských. Oděv sester tvoří modrá sukně s vestou a světlá halenka. Na krku nosí přívěsek ve tvaru stejnoramenného kříže s motivem knihy a na rubu s obrazem apoštola Pavla. Návštěvu krámku vřele doporučuji, potěší vás a jistě si domů odnesete něco pěkného.

20201227PAT

VÍTEJTE V KLÁŠTEŘE! (Střípky z Prahy)

Ačkoliv dominikáni působili v Čechách již od 13. století, kostel sv. Jiljí na Starém Městě (Husova ulice č. 8) jim daroval k užívání až roku 1625 císař Ferdinand II. Aby měli kazatelé kde žít a působit, vykoupili domy v bezprostřední blízkosti kostela. Následně přizvali architekty C. Luragha a G. D. Orsiho, aby domy sjednotili a vytvořili tak klášter se čtyřmi křídly. Ten jim sloužil dlouhá staletí. V roce 1950 z něj byli komunistickým režimem vyhnáni a vrátil se jim v důsledku zanedbávané péče v zuboženém stavu až po 40 letech, roku 1990. Po nezbytných opravách začali kazatelé přemýšlet, jak svůj klášter více otevřít lidem. V roce 2006 vznikly první technické podklady k realizaci této myšlenky. Od roku 2011 začala spolupráce dominikánů s ateliérem architekta J. Pleskota a brzy na to došlo k rekonstrukci krásného barokního refektáře, v němž se dnes konají koncerty a kulturní akce. U refektáře vzniklo nové schodiště do vyšších pater. Restaurování se dočkala i historická knihovna. V roce 2012 došlo v křídle do Husovy ulice k otevření křesťanského knihkupectví Oliva. V prostoru o rozloze 40 m2 zůstal fragment apsidy původní kaple. Police na knihy získaly nové regály, inspirované organickými křivkami. Knihkupectví se stalo dalším místem setkávání církve s občanskou společností. Klášter má přes snahu se otevřít lidem stále uzavřenou klauzurní část, a to v křídle při Jilské ulici. Dvě křídla jsou naopak otevřená, s celami pro hosty. Ambit kolem Rajské zahrady je poloveřejný, ale sklepy pod severním křídlem budou nově využívány jako kontemplativní prostory pro dominikány. Rekonstrukce kláštera, potřebná pro větší otevření veřejnosti, je finančně náročná, a musela se proto rozdělit na etapy. V letech 2017-18 byl vybudován nový vstup z Jalovcové ulice č. 2 a toto křídlo dostalo novou fasádu. Nutné bylo i bourání nosných zdí, aby mohl být instalován výtah a prostor se stal bezbariérovým. Při pracích se našel hrob z 10. století, svědčící o stáří obydlení této lokality. Investice do nového vstupu dosáhla 12 miliónů, z nichž třetinu uhradilo Ministerstvo kultury. V následujících etapách dojde na úpravy dalších vnitřních prostor i zahrady. Kulturní veřejnosti je určen i projekt Dominikánská8, umožňující v prostorách kláštera prezentaci výtvarným umělcům. Klášter má dobře nakročeno k tomu, aby se stal vyhledávanou oázou klidu a kultury v centru města.

20201225PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/stare-mesto-stripky-z-prahy-

nový vstup z Jalovcové č. 2

DAROVANÁ TROJA (Střípky z Prahy)

Málokterá rodina toho udělala pro jednu pražskou čtvrť tolik, jako rodina Aloise Svobody (1852-1929) pro Troju. Tento velkostatkář, vlastenec a mecenáš Troju pozvedl vybudováním mlékárny, pekárny a pivovaru, ale také věnoval státu velkorysý dar. Roku 1922 státu přenechal 82 ha svých trojských pozemků včetně Trojského zámku. Dar byl podmíněn tím, že na pozemcích vzniknou školská, vědecká a osvětová zařízení včetně zoologické zahrady. Ta tady skutečně vznikla, stejně jako městská zahrada botanická. Boj o využití pozemků byl ale vášnivý a se založením ZOO leckdo nesouhlasil. Návrh MUDr. Stanislava Růžičky (1872-1946) na postavení 50 domků, sirotčince a eubiotického ústředí, propagujícího ekologický život, byl roku 1930 definitivně zamítnut. Ve zpětném pohledu je to možná škoda, protože eubiotické prvorepublikové hnutí, dnes zapomenuté, bylo pokrokové a dnes má následovníky v zahradních městech nebo ekovesnicích. V zámku také nevzniklo muzeum legií, jak se plánovalo. Trvalou stopu v Troji zanechal i vnuk A. Svobody, Quido Schwank (1911-1998). Ten v restituci získal nemovitosti po svém dědovi a založil Nadaci Quida Schwanka - Troja město v zeleni (NQS). Nadace vydává regionální publikace, např. Legendy a morytáty z Troje a Podhoří, Kam se kdysi v Troji chodilo na pivo a další. Podílí se také na natáčení filmů, např. Troja v proměnách času, Ztracená Troja a podhoří. Nadace byla také v roce 2015 investorem úpravy parku Pod Salabkou. V jeho svažitém prostoru vznikly nové chodníky a terasovité kamenné sedací zídky, typické pro tuto lokalitu. Došlo také k vysázení 7 tisíc cibulovitých rostlin i stromových solitérů. Pro náročnou úpravu získala NQS grant od Magistrátu. V roce 2007 bylo také schváleno pojmenování pěší spojnice mezi ulicemi Trojská a Pod Hrachovkou na stezku Quida Schwanka.

20201223PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-7-stripky-z-prahy-

OBJEKTY V PROSTORU

Nedávno byla mezi Novou a historickou budovou Národního muzea instalována plastika s názvem Tvárnice. Objemná kostka působí brutalistním dojmem. Její 35 tun těžká masa je pohledově odlehčena průřezem. Instalace nesplňuje kritéria "pěkného umění", naopak působí drsně a neopracovaně, což může v některých lidech vzbuzovat nevoli. Sochař a performer Martin Zet (1959) tímto dílem připomíná odkaz svého otce, rovněž sochaře Miloše Zeta (1920-1995), od jehož narození letos uplynulo 100 let. Tvárnice vznikla podle dekorativní zdi, kterou Miloš Zet vytvořil pro pražskou Pankrác. Tato plastika již byla vystavena loni na festivalu Brno Art Open a u Národního muzea by měla stát dva roky. Martin Zet se odkazu svého otce věnuje dlouhodobě a sestavil také soupis jeho díla. V letošním roce ještě k otcově výročí připravil v Brně výstavu s názvem Sochař Miloš Zet. Jeho otec byl absolventem AVU a v 60. a 70. letech minulého století vytvořil hodnotné umělecké práce, např. sochu Mládí pro Pražský hrad, plastiku Schoulená pro Platýz nebo sochu Vzdor pro Kobyliskou střelnici. V kontextu doby byl také autorem monumentů s ideologickým obsahem, např. plastik Kaťuše nebo Současný voják. Jeho syn Martin se stal známým jako performer a strůjce happeningů. V roce 2000 představil své práce na společné výstavě Hnízda her v pražském Rudolfinu. Z jeho dílny vzešla také fontána ve Strašnicích v Praze 10.

foto převzato z www.kudyznudy.cz

ZAJÍMAVOST

Vinná réva se v Praze pěstovala mnohem dříve, než to přikázal Otec vlasti roku 1358. Vinice využívali již od 9. století k získání liturgického nápoje např. benediktini v Břevnově. Další velmi staré vinice rostly na Opyši v podhradí (Svatováclavská vinice), na Petříně nebo na Vyšehradě. Řada z nich zanikla v důsledku ničivých válek nebo byla přeměněna na zahrady a sady. V posledním dvacetiletí můžeme sledovat návrat vinic na pražské jižní svahy. Pěstování révy ve městě se stalo skoro módní záležitostí. Rozsáhlá vinice dnes dává sladké plody u Gröbeho vily, u kaple sv. Kláry v Troji, na Albertově u gotických hradeb nebo na Vyšehradě pod místem skoku bájného Šemíka. Pozadu nezůstal ani Pražský hrad. Od roku 2006 město vysazuje vinnou révu např. v Královské zahradě kolem oranžérie, u Masarykovy vyhlídky nebo na svazích Fürstenberské zahrady. Roku 2014 došlo k obnově Plečnikovy vinice, ležící na jižním svahu pod zahradou Na Valech. Ta vznikla v 30. letech minulého století zásluhou hradního architekta J. Plečnika. Původní réva se nedochovala, a tak zde byla vysázena odrůda bílého vína Hibernal. Jde o nenáročný druh, který plodí příjemně kořenité plody. Ročně se z této vinice sklidí 450 kg hroznů. Víno se stáčí do lahví na Moravě, ve vinařství Spielberg. Odtud odejde asi 550 lahví hradního Hibernalu, který je pak využíván jako dar pro vzácné návštěvy. U zdi s podobiznou J. Plečnika zase roste unikátní slovinská odrůda Stará trta s historií starou 450 let. Pro Pražský hrad byla získána přímo z Plečnikovy vinice v Mariboru. Je dobře, že se město vrací k staré tradici a že na mnoha jižních svazích se opět zelenají listy vinné révy.

POZOR, NEBEZPEČNÉ ZVÍŘE! (Objekty v prostoru)

Včera jsem v Praze potkala nosorožce. Úplně náhodou, cestou přes Jungmannovo náměstí. Nosorožec je další sochou Jaroslava Róny (1957), která zdobí hlavní město. Určitě si na všechny jeho pražské plastiky hned nevzpomenu, ale napadají mě tyto: Franz Kafka a Čtenář v křesle na Starém Městě, Červená žirafa a Oskar v Praze 4, Malý marťan v Praze 6. S Nosorožcem na Novém Městě je to 6 soch v prostoru. Ukažte mi jiného umělce s takovým počtem prací instalovaných v jednom městě! Ale J. Róna si to jistě zaslouží, protože je sochař výborný. Je také renesanční osobnost, protože kromě sochařiny se věnuje zároveň i malířství, sklářství, amatérskému herectví, ilustraci a scénickému výtvarnictví pro divadlo i film. Aby toho nebylo málo, tak ještě v letech 2005-2012 působil jako vedoucí ateliéru sochařství na AVU. Kromě plastik vytvořil v Praze také skleněné vitráže (pro Oční optiku) a mozaiky (Nové Butovice). Řada jeho prací získala různá ocenění. Fantaskní postava Nosorožce je vytvořena z bronzu a kombinuje lidské a zvířecí rysy. Můžete si ji vykládat různě, třeba tak, že nosorožec je ohrožené africké zvíře, které si zaslouží naši ochranu.

UMĚLECKÁ ZEĎ (Střípky z Prahy)

Za poslední rok se výrazně proměnila stanice metra linky "C" Opatov i s přilehlým okolím. Díky novému výtahu se stala bezbariérovou. Upravené nástupiště je osvětleno novými LED zářivkami. Došlo i k výměně technických rozvodů. Včetně úprav vestibulu přišla revitalizace stanice na 300 miliónů korun. Vylepšilo se i okolí - část Centrálního parku u Opatova získala nový mobiliář a v posledních dnech poutá pozornost umělecky vyzdobená zeď nouzového východu z metra na začátku parku. Autora muralu si obyvatelé vybrali sami v místní anketě. Nejvíc hlasů získal Ondřej Vyhnánek s malbou Flora a fauna. Dekorativní malba lilií a baboček působí díky barevnosti v oranžovo - červené velmi pozitivně a zároveň symbolizuje červenou barvu linky metra "C". Mural má plochu 280 m2 a vznikal týden prací autora a 3 pomocníků. Na obraz bylo spotřebováno 50 litrů fasádní barvy a 150 sprejů. Obec za dílo zaplatila 200 tisíc korun. Ondřej Vyhnánek (1983) začínal jako tvůrce pouličního graffiti, přičemž mu bylo inspirací jihoamerické domorodé umění, pop art nebo komiks. Postupem času ale ulice opustil a začal se věnovat keramice a plastice. Dnes ho nejvíc zajímá mozaika. Jeho tématem jsou nereálná zvířata a varovné vize měst budoucnosti. Trvale spolupracuje s výtvarníkem M. Škapou, s nímž vytvořil malbu na Křižíkově pavilonu na pražském Výstavišti. O. Vyhnánek také vystavuje, jeho práce byly k vidění v pražských galeriích Trafo Gallery, The Chemistry Gallery nebo Bubec.

20201217PAT

jiná práce O. Vyhnánka (přejato z autorova webu)

NOVÁ SANDRA NA DOHLED (Střípky z Prahy)

Naproti Chodovskému hřbitovu se tyčí do výšky jedna z nejvyšších budov v této oblasti, bývalá ubytovna Sandra (Nad Opatovem čp. 2140). Má 20 pater a tři části zvané Sandra A, B a C. Objekt A byl hlavní ubytovací výšková část, v části B byla ubytovací jednotka a v části C ležela vstupní hala, restaurace a školicí středisko. Jde o dům z roku 1984, sloužící léta pro dočasné ubytování. Zároveň zde prostory využíval i Městský úřad Prahy 11, který měl v nejnižších patrech kanceláře, školicí středisko a nahoře společenský sál. V 15. patře našla místo i různá zdravotnická zařízení. Celkem se tu využívalo 193 bytů. Ty odpovídaly vybaveností době, ve které vznikly. Dvanáct bytů na patře nemělo vlastní hygienické zařízení, koupelna i kuchyňka byly společné. Nacházely se tu i kuřárny. Od roku 2015 objekt upadal, kolem se tvořil nepořádek v podobě odhozených skleněných i PET lahví. Městská část přistoupila k rekonstrukci, která trvá již několik let a měla by být ukončena v roce 2021. Nová Sandra bude určena pro sociální bydlení občanů Prahy 11. Bytové jednotky dostaly nové vybavení, odpovídající dnešní době, takže nové byty o velikosti 2, 3 a 4 + k. k. již mají kuchyňské linky, WC, koupelnu a komoru. Došlo k změnám v dispozici i velikosti, takže nyní je na patře místo 12 jen 10 bytů a jejich celkový počet klesl ze 193 na 174. Počítá se s tím, že nejvíc bytů (104) obsadí mladé rodiny ve věku 18 až 35 let. Dalších 35 budou využívat senioři a 17 sociálně potřební jako samoživitelky nebo děti vyšlé z dětských domovů. Celkem 18 bytů pak bude určeno pro pracující ve veřejném sektoru Prahy 11, tedy zdravotníky, hasiče atd. Nezapomnělo se ani na zdravotně postižené, bezbariérové bytové jednotky tvoří 9 % z celkového počtu. Nájmy zde budou na dobu určitou a jejich výše bude pod hladinou tržní ceny. Konkrétní osoby, které zde získají bydlení, vybere speciální komise. Ve 20. patře vznikají z bývalého společenského sálu dva velké lofty s mimořádnou vyhlídkou do okolí. Ty budou dražší a jejich nájem podpoří sociální byty. Úpravy se dočkají i objekty Sandra B a C. V části B vznikne školicí středisko, v části C bude revitalizována vstupní hala i restaurace. Praha 11 tu také využije jednací sál. Nedávno došlo k dokončení a k představení vzorové bytové jednotky s kuchyňskou linkou a moderní koupelnou. Je vidět, že ze socialistické ubytovny vzniká moderní nájemní dům, který díky nízkému nájemnému umožní start do života mladým rodinám, znevýhodněným osobám i zdravotně postiženým.

20201215PAT

ZAJÍMAVOST

V roce 2020 byl objeven nejstarší strom Evropy. Leží v národním parku Pollino u Neapole na těžko přístupném místě. Jde o borovici Heldreichovu, kterou objevitelé nazvali Italus. Podle odborníků byla borovice vysazena kolem roku 790, takže je stará přes 1200 let. Tím pokořila rekord dosavadní nejstarší borovice z Řecka, jejíž stáří se odhaduje na 1070 let. V Praze tak staré stromy nemáme, maximálně kolem 600 let. Stáří přes tisíc let jim přisuzují jen pověsti. Jedna taková se vztahuje k Beethovenovu platanu u Velkopřevorského paláce, která praví, že ho zasadili již Maltézští rytíři ve 12. století. Ve skutečnosti je odhadnuto, že sem byl vysazen až roku 1727 při barokní přestavbě paláce. Podobná pověst je spojena s druhým nejstarším stromem v ČR, tisem v Krompachu v okrese Česká Lípa. Podle legendy zde stál už roku 1210, kdy místní stromy káceli benediktini. Tento tis ušetřili z pověrčivosti, protože tisy byly chápány jako symboly smrti. Ve skutečnosti je strom starý asi 500 let. Nejstarším stromem v ČR je vilémovský tis červený, rostoucí v zámeckém parku ve Vilémovicích u Ledče nad Sázavou. Přesné stáří se nepodařilo určit, ale je to nejméně 600 let. Známe i nejstarší strom v Praze, což je dub letní zvaný Karel. Najdeme ho v kolodějské oboře, ve svahu pod zámkem Koloděje v Městské části Praha 21. Podle výzkumu ho bohužel nezasadil Karel IV., jak si místní povídají, protože k jeho výsadbě došlo až kolem roku 1450. V každém případě mu je úctyhodných 570 let. Strom byl uctívaný již v minulosti, protože místní panstvo u něj sedávalo a přijímalo vzácné návštěvy. Dnes je z důvodu umístění ve svahu veřejnosti nepřístupný. Praha má na 200 památných stromů, z nichž plných 60 % tvoří právě duby. Na další pozici se umístily lípy (35 %), jasany a platany. 

foto dubu Karla IV. převzato z Mapy památných a významných stromů Prahy

POKORA (Objekty v prostoru)

Půjdete-li přes staroměstské Mariánské náměstí, zastavte se u sochy, která zde byla nedávno instalována. Má název Pokora a je z laminátu, celá černá. Znázorňuje klečícího muže a v roce 2017 ji vytvořil sochař Martin Skalický (1976). Plastika sem byla umístěna v rámci projektu Umění pro město, který podporuje tvorbu současných umělců. Socha působí velmi zvláštně, protože je monumentální a zároveň vytvořená z textilu. To je originální, ostatně jako celé experimentální dílo tohoto umělce. Martin Skalický vystavuje své práce od roku 2007, letos např. v galerii ProLuka, loni v Nové galerii. Tematicky má blízko ke křesťanské ikonografii (Beránek boží, Trůn milosti). Je průkopníkem v používání netradičních materiálů: k tvorbě plastik využívá staré ubrusy, prostěradla, deky i jiné textilie. Základem jeho plastiky bývá textilní forma, kterou vyplní montážní pěnou a povrch stvrdí epoxidovou pryskyřicí. Tak vznikly např. sochy Messalina, st. Lawrence, Madona v pyžamu a další. Díky náboženským námětům mohl umělec letos vystavovat i v klášteře dominikánů u sv. Jiljí v rámci kulturního projektu Dominikánská 8.

DVA DOMY V PODHRADÍ (Střípky z Prahy)

Přemýšleli jste někdy o významu slova opyš? Znamená ocas, v širším významu ocasní konec východní části ostrohu, na kterém stojí Pražský hrad. Název Opyš se odpradávna používal pro vinici na jižní straně ostrohu. Dnešní název Svatováclavská vinice je novodobý, vznikl v 17. století. Opyší se také nazývala prastará cesta z Malé Strany na Pražský hrad. V prvních desetiletích 19. století vinice z větší části zanikla a její místo zabraly zahrady. V roce 1799 pozemky koupil poštmistr Tomáš F. Richter. Jeho syn Karel E. Richter (1811-1880), zemský rada, nechal na místě při Starých zámeckých schodech postavit vilu čp. 251, která vznikla v letech 1832-36 podle plánů brněnského stavitele Josefa K. Peschka. Ten jí vtiskl klasicistní podobu. Rodina dnešní Villu Richter držela až do roku 1945, kdy o ni přišla, protože byla německé národnosti. Po válce vila sloužila diplomatickým účelům, hradní stráži i státní bezpečnosti. Od roku 1992 o ni pečovala Správa Pražského hradu. Od roku 2006 se dostala do soukromých rukou a prošla kompletní rekonstrukcí, o kterou se zasloužil ateliér D3A. Vinice byla obnovena podle návrhu V. Krause a firmy Floart. Dnes mají ve vile místo tři exkluzivní restaurační podniky a majitel J. Hykl, režisér a producent, se o celý areál výborně stará. Málo se ví, že rodině Richterů nepatřil pouze tento letohrádek na Starých zámeckých schodech, ale i níže položený dům Richter Na Opyši čp. 147. Na tomto pozemku původně stával již od roku 1592 malý domek v zahradě. Ten nabyl do vlastnictví účastník bitvy na Bílé hoře, rytíř Vilém Verdugo. Byl to příslušník španělského rodu Verdugů z Talavery, který obdržel roku 1628 hraběcí titul a také množství nemovitého majetku: kromě panství Doupov to byly i domy na Malé Straně. Jednopatrový dům zvaný po nich U Verdugů držela hrabata z Talavery až do roku 1729. V polovině 18. století byl dům barokně přestavěn. Následně se dostal do vlastnictví Richterů, když ho roku 1821 zakoupil zemský rada K. E. Richter. Ten ho nechal přestavět klasicistně podle návrhu J. Kaury. Za účelem rozšíření došlo ještě v roce 1844 k přístavbě severního křídla podle plánů F. Wolfa. V majetku Richterů zůstal do roku 1945, stejně jako jejich výše posazená vila čp. 251. V domě se nacházely byty a sloužil jako činžovní. Mezi nájemníky se objevily i známé osobnosti, např. V. V. Štech, F. X. Šalda, R. Svobodová. Roku 1920 zde zemřel herec E. Vojan, který má dnes na fasádě pamětní desku z roku 1928. Pracovnu zde využíval během své ministerské éry i E. Beneš. Od roku 1890 do první světové války Richterův dům proslavil vyhlášený společenský salón spisovatelky Růženy Svobodové (1868-1920). Ta k sobě zvala přední umělce, např. V. Mrštíka, A. Sovu, H. Kvapilovou, F. X. Šaldu, B. Benešovou, M. Pujmanovou a další. Salón se stal tvůrčí dílnou a místem setkávání umělecké elity té doby a vyrovnal se jiným vyhlášeným salónům. Roku 1917 došlo k opravám průčelí a roku 1936 vznikly podkrovní byty. V novodobé historii se o domě čp. 147 Na Opyši psalo a mluvilo v souvislosti se zřícením východního rizalitu v roce 1993. K vážné havárii došlo v důsledku poruchy kanalizace a průsaku spodní vody, která narušila základy. Všichni obyvatelé museli být evakuováni. Došlo i na úvahy o demolici objektu, ale naštěstí ji odvrátila moderní stavební technika. K podepření stavby se využilo podzemních pilotů, které její základy zpevnily. Obyvatelé se sem nakonec mohli vrátit. Richterův dům je méně honosný než výše položená Villa Richter a také je trochu pozapomenutý. Je však stejně jako vila čp. 251 součástí stavební historie tohoto atraktivního místa Malé Strany.

20201209PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/hradcany-mala-strana-stripky-z-prahy-

vlevo dům Richter, nahoře Villa Richter

ZELENÉ NÁMĚSTÍ ZKRÁSNÍ (Střípky z Prahy)

Karlovo náměstí získalo svůj dnešní název na návrh K. H. Borovského v polovině 19. století. Kdysi největší náměstí v Evropě dnes krášlí park o rozloze 3,9 ha, jehož plochu dělí na tři části ulice Žitná a Ječná. Už si těžko představíme, že v 18. století se tu řemeslníci brodili bahnem a ještě v 19. století si sem Pražané chodili kupovat ryby do slanečkové boudy u radnice. Od těch dob se naštěstí hodně změnilo a náměstí slouží dnes nejen k nakupování, ale hlavně k odpočinku a relaxaci v zeleni parku. Jeho nejstarší plastikou je barokní kašna se sochou sv. Josefa s Ježíškem, lvy a čtyřmi anděly, vzniklá roku 1698. Jejím autorem byl sochař M. V. Jäckel. Najdeme ji v části u Novoměstské radnice. Roku 1863 se rozhodlo, že plocha náměstí dostane jednotnou parkovou úpravu. O výsadbu prvních stromořadí v jižní části se zasloužil osvícený hrabě K. Chotek (1783-1868), zakladatel Lidového sadu (Chotkových sadů). V 70. letech 19. století vtiskl parku podobu zahradník B. Wünscher (1809-1894). Navrhl třířadé obvodové aleje i pochozí cesty. Jeho pojetí otevřené plochy změnil následující zahradník, F. K. Thomayer (1856-1938), který vytvořil uzavřený park, ohraničený keřovou bariérou. Využil zde jak pojetí anglického krajinářského parku, tak geometrických úprav. Ve střední části navrhl bazén obklopený barevnými květinami ve stylu moravské výšivky. Vysadil zde i svůj oblíbený strom jerlín japonský, který se stal jakýmsi jeho poznávacím znakem. Nejstarším stromem je v parku platan javorolistý, mohutný památný strom, pamatující polovinu 19. století. Na Karlově náměstí najdeme mnoho zajímavých dřevin, hlavně listnatých. U Novoměstské radnice roste ozdobná katalpa trubačovitá. Pochází ze Severní Ameriky a název jí dali místní Indiáni Kvíkové. Má kulovitou korunu a zajímavé plody ve tvaru lusků, nazývané indiánské fazole. V její blízkosti rostou tři jerlíny japonské, původem z Číny. Mají širokou kulovitou korunu a plodí lusky dlouhé 7 cm. Poblíž sochy K. Světlé najdeme zase svitel latnatý, nižší strom s řídkou korunou. Jeho původ je v Asii. Kvete žlutými květy a na podzim nese plody žlutých až červených dekorativních měchýřků. Zajímavý je také lyriovník tulipánokvětý, původem ze Severní Ameriky. Jde o 50 m vysoký strom, jehož žluté květy ve tvaru tulipánu dosahují délky 5 cm. Je to národní strom státu Indiana. Z téže zeměpisné oblasti pochází i efektní javor stříbrný, kvetoucí již v březnu. Najdeme ho poblíž kostela sv. Ignáce. Velmi pěkně působí i další stromy: jírovec červený nebo vrba náhrobní, která roste u bazénků. Za významný solitér můžeme považovat paořech jasanolistý, vícekmenný strom původem z Kavkazu. Park zdobí i keře: bíle kvetoucí zimolez nebo zlatnice prostřední. Kolem dvou bazénků se vysazují různobarevné letničky. V nejlepším stavu se nyní nachází část u Novoměstké radnice, která prošla rekonstrukcí roku 1998. Jejími autory byli M. Dandová a J. Kosnar. Celková obnova parku se nyní připravuje a projekt je již vypracován. Nepostrádá místo pro trhy a společenské akce a počítá s kavárnou v jižní části. Naproti kostelu sv. Ignáce má vzniknout světelná instalace, připomínající někdejší gotickou kapli Božího Těla z roku 1393, která podlehla demolici roku 1789 kvůli dopravě v Ječné ulici. Projekt počítá také s širokými chodníky a pobytovým schodištěm. Obnovena má být promenádní alej i stromořadí podél nových cest. Revitalizace parku na Karlově náměstí přijde město na 230 miliónů korun, ale věřím, že se tato investice vyplatí.

20201201PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/nove-mesto-praha-2-stripky-z-prahy-

ZAJÍMAVOST (Objekty v prostoru)

Od listopadu zdobí prostranství za administrativní budovou Gemini na Pankráci nová socha. Je od Jaroslava Róny a představuje fantaskní zvíře, červenou žirafu se sprchovou hlavicí místo hlavy. Plastika složená z 180 bronzových dílů je značně vysoká - měří 7,5 m. Jasně červená žirafa oživuje plácek mezi skleněnými budovami a lidé se na ni chodí dívat jako na atrakci. 

SOCHY VE DVOŘE

VÝSTAVA. Jsem vděčná Museu Kampa, že navzdory nucenému uzavření nechala přístupný alespoň dvůr. Pod širým nebem si tak může každý prohlédnout několik zajímavých soch od renomovaných (O. Zoubek) i mladých autorů. Nejvíc mě zaujaly práce sochaře Kryštofa Hoška (1984), nazvané Lajk a Adam a Eva. Lajk autor vytvořil v roce 2018 z pryskyřice a jde o obří ruku kostlivce se vztyčeným palcem. Sousoší Adam a Eva vzniklo pro festival Sculpture Line a bylo k vidění na Jungmannově náměstí. Jde o biblický pár muže a ženy, jejichž horní polovinu těla tvoří knihy. Autor střední generace rád reaguje na politickou situaci a nebojí se kritického pohledu. O tom svědčí např. plastika Národ sobě, znázorňující roztékajícího se M. Zemana, z něhož zbyla jen hlava. Rovněž socha vzniklá k příležitosti 30. výročí sametové revoluce je hodně kritická. Brzy si získala název Kostlivá Viktorka, protože jde o ruku kostlivce, jejíž dva prsty jsou vztyčeny do vítězného písmene "V". K. Hošek však vytváří i zcela klasické sochařské zakázky - busty či pamětní desky. Pro Hrusice vytvořil bustu J. Lady, pro Nymburk bustu M. Tyrše. Pamětní desky z jeho dílny patří J. Palliardimu nebo M. Paumerovi.

Sochy Kryštofa Hoška, Museum Kampa, podzim 2020

O SPRÁVCÍCH ZELENĚ (Osobnosti)

Krásu a uklidňující účinek okrasných zahrad objevili už ve starověku. U nás se šlechtické zahrady zakládaly od 17. století. Hraběcí a knížecí šlechta si najímala pro své zahrady odborné síly - zahradníky. Ti jim v mnoha případech sloužili několik desítek let. Příkladem může být Bedřich Wünscher (1809-1894), který zkrášloval zeleň hrabatům Kinským plných 62 let. Jako odborník se podílel i na ozelenění letenských sadů a jako první v 70. letech 19. století navrhl a realizoval projekt městského parku na Karlově náměstí. O Valdštejnskou zahradu pečoval např. Jan Dittrich (1801-1892) a potom jeho syn Antonín (1839-1897). Zahradničení se věnovali i další členové této rodiny, z nichž nejznámějším se stal Gustav Dittrich (1832-1868), který v polovině 19. století založil vlastní firmu Umělecký a obchodní závod zahradnický Gustav Dittrich. Jeho podnik se postupně stal jedním z největších zahradnictví v Rakousku. Pro rod Clam-Gallasů pracoval zahradník Josef B. Blecha (1816-1895). Pro Fürstenbergy upravoval zeleň Jan F. Liebl (1834-1911). V zahradách Pražského hradu působili František Ritschel (1816-1882) a Bedřich Petrzikowsky (1824-1900). Od počátku 19. století byly zakládány i veřejné městské sady a parky a postupně vznikla i funkce vrchního městského zahradníka hlavního města Prahy. Tuto roli vykonával v letech 1884-1894 snad nejznámější pražský zahradník a pomolog František J. Thomayer (1856-1938). Často bývá zaměňován za Josefa Thomayera, lékaře internistu, který byl jeho o 3 roky starším bratrem. F. Thomayer se narodil do rodiny zahradníka zámecké zahrady, u kterého se i vyučil. Absolvoval pak Zemský pomologický ústav v Troji, který zakončil roku 1874. Následně získával po dobu deseti let zkušenosti v zahraničí. Mezi lety 1875-77 se zaučoval v zámecké zahradě v Stuttgartu, roku 1877 se podílel na založení Rotschildovy botanické zahrady ve Vídni. Následujících 7 let pobýval ve Francii u vyhlášeného zahradního architekta E. Andrea. Do Čech se vrátil jako zkušený odborník roku 1884 a přijal funkci vrchního městského zahradníka. V té době se v Praze nacházelo 27 veřejných parků a 32 zahrad u škol a různých institucí. Hned roku 1884 dokončil úpravu parku na Karlově náměstí, kde navrhl široké cesty pro kočáry a u stromů umístil destičky s názvy. Vysadil zde i vzácné cizokrajné okrasné dřeviny, např. jerlín japonský. Roku 1889 uskutečnil F. Thomayer revitalizaci Chotkových sadů a v 90. letech se zabýval Letnou a výsadbou stromů na Václavském náměstí. Na Letné vytvořil promenádní cestu se zdvojenou alejí a po francouzském vzoru zde vysadil tehdy neobvyklé platany javorolisté. Při úpravě zahrad na Žofíně zde roku 1890 poprvé v Čechách uvedl chryzantému. Podzimní květina zvaná listopadka byla již dva tisíce let známa v Číně, v Japonsku se stala symbolem císařské rodiny a objevovala se na pečetidlech. Do Evropy se dostala roku 1789. V Libni založil F. Thomayer v okolí zámečku sady, zvané dnes po něm Thomayerovy. Výčet sadů a parků, které v hlavním městě za deset let ve funkci založil nebo upravil, je opravdu dlouhý. Bohužel roku 1894 své místo pro neshody a různé stížnosti opustil a z bytu v Legerově ulici č. 84 se přestěhoval do vily v Říčanech. Tady s bratrem vykupovali pozemky již od roku 1900 a vile přijímali zajímavé osobnosti veřejného života. F. Thomayer si tu založil vlastní firmu F. Thomayer zahradní architektura a projektoval zámecké, lázeňské i soukromé zahrady. Oslovovala ho mnohá města se žádostí o úpravu městské zeleně, např. Mariánské lázně, Chrudim. Zámecké zahrady upravil u Kokořína, Roztěže, Štiřína. Ze soukromých zakázek jmenuji Baťovu zahradu ve Zlíně nebo zahradu u Kramářovy vily. Ve svých projektech, které se dochovaly a bývají i vystavovány, navrhoval anglické krajinářské parky, ornamentální květinové záhony a často pracoval s vodními prvky. Rád vytvářel ostrůvky, mostky a zvláštní pozornost věnoval zajímavým průhledům. V Říčanech měl také pěstitelskou školku, kde šlechtil nové odrůdy stromů i květin. Publikoval rovněž články v Časopise českých zahradníků a napsal knihu České ovoce. Od roku 1915 trpěl ataxií nohou, která ho výrazně omezovala v pohybu. V Říčanech také roku 1938 zemřel. Jeho zásluhou začali lidé zahradničení chápat jako umění, a nejen jako řemeslo. V roli hlavního městského zahradníka ho pak vystřídala řada dalších osobností. Byli to František Malý (1828-1914), K. J. Skalák (1863-1916) nebo Leopold Batěk (1869-1928). Ten vykonával funkci hlavního městského zahradníka od roku 1904. Později se stal ředitelem sadů na Královských Vinohradech. V roce 1911 upravil park na náměstí Míru a dále také Riegrovy a Čechovy sady. Působil jako učitel ve škole Na Smetance a roku 1909 založil zahradnickou školu, dnes působící na Jarově. Řada zahradníků se také podílela na budování botanických zahrad, byl to např. Josef Fiala (1818-1884) nebo Matyáš Tatar (1838-?). Významnou roli v školení významných českých zahradníků a ovocnářů sehrál Zemský ústav pomologický v Troji, založený roku 1871. Zajímavostí je, že jeho ředitelem byl v letech 1896-1901 syn spisovatelky B. Němcové Karel Němec (1839-1901).

20201126PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/dokumenty-serial-stripky-z-prahy/osobnosti

RYTÍŘI Z HANSPAULKY (Střípky z Prahy)

Mezi méně známé vily na honosné Hanspaulce v Praze 6 patří rodinný dům Stránských. Leží na úpatí hanspaulského návrší, poblíž Bořislavky, v ulici Sušická č. 17. Dům postavil roku 1934 pro právníka Karla Stránského architekt J. Freiwald (1890-1945), žák J. Kotěry. Jeho dalšími díly v Praze jsou hotel Grandior Na Poříčí č. 42, žižkovské bio Aero či vily v Braníku. Projektoval rovněž divadlo v Kolíně. Mohutná vila Stránských má pohnutý osud, majitelé ji museli několikrát nuceně opustit a v roce 1952 byla zkonfiskována. Rodina musela následně vysídlit z Prahy. Až v restituci v 90. letech minulého století se opět vrátila do rukou původních majitelů. Dnes v ní bydlí vnuk K. Stránského, Ing. Martin Stránský (1961). Ten provedl moderní přístavbu a roku 1997 si v něm s manželkou Martou otevřeli architektonické studio MAC. Prací studia je např. úprava interiérů Nové radnice, urbanistická studie revitalizace Mariánského náměstí, projekty rodinných domů či obchodů. Příslušníci rodiny Stránských měli tak silné a dramatické osudy, že je tady musím zmínit. Čtyři generace této rodiny trpěly perzekucí ze strany nacistů i komunistů, prošly koncentračními i pracovními tábory, přišly o majetek, byly vyhnány z Prahy. Stavitel vily JUDr. Karel Stránský (1898-1978) byl potomkem staré šlechty, rytířů ze Stránky a Greifenfelsu. Není tedy divu, že ve své vile zaměstnával služebnictvo a hostil společenskou smetánku. Vykonával funkci starosty malostranského sokola, jehož členy byli např. prezident TGM nebo E. Beneš. Stýkal se s oběma a Jan Masaryk se stal i kmotřencem jeho tří synů. K. Stránský se oženil s dcerou Jana Malypetra (1873-1947), agrárního politika, ministra vnitra v letech 1922-25 a předsedy vlády v období 1932-35. Tchán byl bohatým velkostatkářem a zarytým odpůrcem komunistů. Založil Ligu proti bolševismu, za což byl po roce 1945 zatčen a obviněn z kolaborace. V jeho prospěch svědčil i E. Beneš, takže byl nakonec zbaven obvinění, ale vězení mu podlomilo zdraví a už roku 1947 zemřel. Bratrancem K. Stránského byl zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík (1876-1938). JUDr. Karel Stránský byl jako funkcionář sokola a člen protinacistického odboje zatčen Němci roku 1941 a odvlečen do Terezína a Osvětimi. Během heydrichiády byl zatčen znovu a byl mu zakázán pobyt v Praze. To se opakovalo i v 50. letech, kdy jako nežádoucí "buržoazní živel" strávil dva roky v komunistickém pracovním táboře. Po návratu pracoval léta jako podnikový právník v Tesle Holešovice. Měl tři dospělé syny, kteří stejně jako on trpěli pronásledováním a vězněním. Synové Jan a Karel emigrovali v 60. letech do Švýcarska a v zemi zůstal jen syn Jiří Stránský (1931-2019), pozdější známý spisovatel. Ten zažil perzekuci již jako student, když nemohl dokončit maturitu na gymnáziu. Rozhodně neměl dobrý kádrový posudek: pocházel z buržoazní a navíc šlechtické rodiny, dědeček byl vysoký funkcionář agrární strany, za kmotřence měl Jana Masaryka, bratři emigrovali...Vzhledem k tomu všemu mu byla předurčena pouze dráha manuálního dělníka a bezpečností sledované osoby. Pracoval tedy jako tesař a dostal se k oddílům PTP. Roku 1953 byl zatčen za velezradu a vězněn 8 let. Na Pankráci potkal přední intelektuály své doby, o generaci starší spisovatele J. Zahradníčka, Z. Rotrekla, K. Pecku. S filozofií ho tam seznamoval J. Krupička, s dějinami umění B. Falerský. Vězení se proto pro mladého Jiřího stalo opravdovou univerzitou. Vyslechl zde také mnoho příběhů spoluvězňů, které ho vedly k literární činnosti. Chtěl totiž osudy vězněných zachovat pro budoucí generace. Vyslechnuté zážitky a příběhy se staly základem mnoha jeho budoucích knih. Po propuštění pracoval opět manuálně jako kopáč a betonář. Od roku 1964 se mu poštěstilo navázat externí spolupráci s barrandovskými režiséry (H. Bočan) a postupně na Barrandově vykonával funkci pomocného režiséra a dramaturga. Od roku 1965 se živil jako pumpař u stanice v Opletalově ulici. Na základě falešného obvinění z rozkrádání na benzince byl opět uvězněn v letech 1973-75. Po propuštění našel práci v Českém souboru písní a tanců (do roku 1990). Po revoluci 1989 hodně publikoval a psal glosy pro Čs. rozhlas. Velkým úspěchem bylo jeho zvolení prezidentem Českého centra PEN klubu (1992-2006). Jako literát začínal básněmi (Za plotem) a povídkami (Štěstí). V období 1960-1989 publikovat nesměl. Jeho literární práce nevycházely ani v samizdatu. Odmítl také podepsat Chartu77, a to z ohleduplnosti k manželce, která by již jeho další věznění neunesla. Napsal i řadu knížek pro děti (Povídačky pro Kláru). Jeho stěžením dílem se stal rozsáhlý román Zdivočelá země (1991) s pokračováním Aukce. Ty zfilmoval režisér H. Bočan. V 21. století publikoval práce Tichá pošta, Stařec a smrt a další. Psal i divadelní hry (Deratizátor). Velkým úspěchem bylo jeho zvolení prezidentem Českého centra PEN klubu (1992-2006). J. Stránský měl dvě děti, dceru Kláru a syna Martina, dnešního architekta a obyvatele vily na Hanspaulce. Ten je 4. generací v rodině, kterou také zasáhla komunistická perzekuce. Spisovatel J. Stránský zemřel nedávno, na jaře roku 2019. Jeho sbírku povídek Štěstí nazval spisovatel B. Hrabal nejlepší českou poválečnou knihou.

20201124PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-6-stripky-z-prahy-

STALO SE

Praha 5, konkrétně Barrandov, dostala nový svatostánek. Je to kostel Krista Spasitele v Grussově ulici poblíž Tilleho náměstí. O novostavbě se začalo vážně uvažovat od roku 2010, kdy s přírůstkem obyvatel pomalu přestával kapacitně stačit kostel sv. Filipa a Jakuba na Zlíchově. Základní kámen byl položen roku 2018. Minimalistická stavba je dílem architektů P. Šmelhause a J. Žižky, interiér vytvořili S. Kolíbal a P. Váňa. Kostel svou jednoduchostí dobře zapadá do okolní zástavby. Má věž s hodinami a po obvodu ve výšce umístěné úzké pásové okno. Prostý interiér v bílé barvě zdobí socha Panny Marie Barrandovské na schodech od sochaře P. Váni. Velký kříž ze zeleného skla dodala firma Lhotský a ještě bude dodatečně osazen tělem Spasitele, na němž pracuje P. Váňa. Oltář stojí na třech zlatých nohách symbolizujících Svatou Trojici. Je pojat v moderním stylu, desku má z mramoru. Výrazným prvkem interiéru je vitráž se skly v žluté a hnědé barvě. Kostel je spojen s komunitním centrem, kde najdete multifunkční sál, klubovnu, knihovnu, kino, kavárnu. Bude to další místo pro vzdělávání a setkávání obyvatel Prahy 5. Kostel Krista Spasitele byl slavnostně posvěcen v neděli 22. listopadu 2020 arcibiskupem D. Dukou. Svěcenou vodou byly pokropeny vnitřní i vnější zdi kostela, oltář byl pomazán křižmovým olejem a symbolicky na něm vzplály ohně se zapáleným kadidlem. Ještě předtím vložil arcibiskup do oltáře ostatky sv. Ludmily. Poté zde proběhla první mše. Pozdrav novému kostelu zaslal prostřednictvím dopisu pravnuk J. Barranda (1799-1883) Bruno Barrande, žijící v jižní Francii. Kostel v této oblasti si totiž přál už jeho praděd, velmi zbožný člověk. Nebýt pandemie, B. Barrande by býval rád na zasvěcení kostela přijel. Takto se jeho návštěva odkládá do budoucna.

20201122PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-5-stripky-z-prahy

PO STOPÁCH SV. ANEŽKY (Střípky z Prahy)

Místem, kterého se nedotkla asanace, je tzv. Haštalská čtvrť. Proto zde můžeme procházet středověkými uličkami a místo si uchovalo jedinečnou atmosféru staré Prahy. Centrem této oblasti je Haštalské náměstí, vzniklé roku 1832 na místě bývalého hřbitova. Ten byl poměrně rozsáhlý, zaplňoval dnešní náměstí i farní zahradu naproti. Při epidemii moru roku 1507/8 se zde ukládalo až 80 obětí denně. Pohřben je tu varhanní virtuos J. F. Segert (1716-1782), houslista v kostele sv. Martina a dlouholetý varhaník v Týnu a v kostele sv. Františka z Assisi u Karlova mostu. Zdí obehnaný hřbitov sloužil do roku 1784, kdy byl zrušen. Definitivně zanikl před vznikem náměstí, kdy byly ostatky z hrobů přeneseny na Olšanské hřbitovy. Nicméně se dodnes zachovalo hodně náhrobních desek (i s epitafy), znakových i figurálních náhrobníků, které si v kostele můžeme prohlédnout. Patřily donátorům (J. V. Straka z Lippe), staroměstským měšťanům i členům cechu řezníků. Součástí hřbitova byla i kostnice z roku 1600, která dodnes stojí na Haštalském náměstí č. 6. Počátkem 18. století byla přestavěna na kapli Nejsvětější Trojice, což připomíná malba na jižní zdi. Po roce 1832 sloužila jako byt kostelníka. Dnes bývalý hřbitov připomíná kříž s Ježíšem, umístěný u jižní zdi kostela sv. Haštala. Tento kostel je jediný tohoto neobvyklého zasvěcení u nás. Světec byl římským prvokřesťanem a správcem Diokleciánova paláce. V něm tajně poskytoval útočiště pronásledovaným bratřím, křesťanům. Roku 286 byl prozrazen, krutě mučen a zaživa pohřben v katakombách. Proto je jeho nejčastějším atributem rýč nebo lopata. Na místě jeho smrti stojí v Římě kostel. Pražský svatostánek postavili jako trojlodní baziliku již v 12. století němečtí rytíři. Mezi lety 1234-1282 sloužil jako špitální kostel pro blízký špitál sv. Anežky České. Ve 14. století prošel gotickou rekonstrukcí, kterou zřejmě provedla Parléřova huť. Tehdy vznikly nejstarší severní lodi. V pozdějších dobách byla přistavěna další boční loď, takže je dnes kostel unikátní, čtyřlodní. Koncem 17. století zničil svatostánek francouzský požár, při němž se propadla klenba a zbortila věž. Rekonstrukci klenby provedl barokní architekt P. I. Bayer. Původní kaple Všech svatých se přeměnila v sakristii, v níž jsou dochovány gotické malby - hlavy apoštolů a pozdější fresky Ukřižování a Poslední večeře. Dnešní věž se vypíná do výšky 40 m. Kostel stráží ostatky (lebku) sv. Haštala, kterou do Čech přivezl císař Karel IV. Naproti kostelu směrem k řece stávala svatohaštalská škola z 14. století. Vedle ní leží fara, na jejímž místě býval zmíněný špitál sv. Anežky České (1211-1282), založený roku 1232. Již po třech letech se ale přestěhoval ke kostelu sv. Petra Na Poříčí. Místní špitál německých rytířů s kostelem i pozemky zakoupila totiž Anežčina matka Konstancie Uherská (1180-1240) roku 1235 pro svůj zamýšlený klášter cisterciáků. Nakonec ale majetek věnovala dceři a klášter založila v obci Podklášteří. Na Poříčí vzniklo špitální bratrstvo, které roku 1252 uznal papež jako špitální řád křižovníků s červenou hvězdou, jediný český. Řád se pak přestěhoval ke Karlovu mostu (kde sídlí dodnes), ale kostel sv. Petra spravuje dosud. Ve faře u sv. Haštala byly v 80. letech minulého století objeveny gotické fresky, postava světice s knihou pochází z 14. století. Roku 1741 byla fara zbarokizována a stavebně oddělena od farní školy. Prostor za zdí, kdysi část hřbitova, slouží dnes jako zahrada. V blízkosti, u řeky, leží klášter sv. Anežky České. Jde vlastně o dvojklášter, v němž žili vedle sebe minorité a klarisky. Založila ho Anežka s bratrem Václavem I. roku 1234. Klášter je perlou celé oblasti a navíc ho můžeme navštívit včetně zahrad, které ho obklopují.

20201121PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/stare-mesto-stripky-z-prahy-

KDE ZVONILY KRAVSKÉ ZVONCE (Střípky z Prahy)

V místech dnešních Čechových a Bezručových sadů na Vinohradech se v 18. století rozkládaly rozlehlé zahrady (přes 6 ha) a hospodářské pozemky. V číslech 46 a 47 (podle starého číslování) ležely usedlosti Kravín (Baal) a Nigrinka. Šlo o poplužní panské dvory, patřící vrchnosti. V polovině 18. století rodině z Remscheidu, poté hrabatům Lažanským. Za éry Lažanských se pro Kravín vžil název Baal. V roce 1810 zakoupil obě usedlosti i s pozemky baron Jakub Wimmer (1754-1822), zakladatel stromových alejí na Vinohradech. Ten nechal usedlost Kravín - Baal mezi lety 1815-17 přestavět na zahradní hostinec s tanečním sálem. Hostinec s názvem Kryštol se brzy stal vyhledávaným výletním místem Pražanů, kteří ho familiárně nazývali Kraváč. Byl obklopen ovocnými sady, takže nabízel příjemné místo k posezení. Dobré košířské pivo se dalo popíjet i v přilehlém altánu. Kuriozitou je, že v hospodářském stavení na pozemku Baalu se prodávalo zároveň i čerstvě nadojené mléko. V zahradách kolem hostince nebyla o zábavu nouze, návštěvníci mohli jezdit na kolotoči nebo zkusit štěstí na střelnici. Posedět u piva sem chodili např. A. Dvořák nebo B. Smetana. Po smrti J. Wimmera v roce 1822 Kravín odkoupili manželé Kreislovi. Tím se přiblížila nová éra zahrady Kravína, když na ní roku 1868 J. E. Kramuele postavil arénu určenou pro česká divadelní představení. Tu po deseti letech koupil J. Pištěk, zboural ji a nechal zde vystavět Letní divadlo na Královských Vinohradech. To roku 1893 nahradila Pištěkova aréna ve Slezské ulici. Éra divadelních arén skončila v tomto místě roku 1932. Konec 19. století přinesl také zánik Kravína - Baalu a Nigrinky. Obě budovy byly zbořeny roku 1893, aby nestály v cestě nové vinohradské výstavbě. Rozsáhlá zahrada a pozemky usedlostí se rozparcelovaly na 296 stavebních pozemků. Vznikly zde nové tří a čtyřpatrové činžovní domy. Nový dům na místě Kravína vyrostl v 90. letech 19. století a dostal čp. 781 v dnešní Budečské ulici č. 26. Na místě Pištěkovy arény dnes najdeme dům čp. 825. Z části bývalých pozemků kolem usedlostí vznikly po roce 1893 veřejné Bezručovy sady (kolem Vinohradské vodárny) a sady Svatopluka Čecha (při Vinohradské ulici). Název S. Čecha se užívá od roku 1903 pro bývalé Wimmerovy Růžové sady. Usedlost a hostinec Kravín dnes připomíná plastika kravské hlavy se zvoncem, umístěná nad vchodem do domu č. 26 v dnešní Budečské ulici. Nikoho dnes už nenapadne, že místní zahrady tvořily za éry barona Wimmera důstojnou protiváhu královské Stromovky.

20201120PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/nove-mesto-praha-2-stripky-z-prahy-

OBJEKTY V PROSTORU

Smutný příběh s dobrým koncem má Palachův sloup vedle nové budovy Národního muzea. Vznikl již roku 1973 a architekt K. Prager počítal s tím, že na něj bude umístěna plastika připomínající hrdinství J. Palacha. Jako autor byl vybrán sochař Miloslav Chlupáč (1920-2008), který v 60. letech vystupoval jako mluvčí pokrokového křídla výtvarných umělců. Kvůli tomu měl v 70. a 80. letech zákaz vystavování a jeho plastika Plamen na sloup nemohla být umístěna. Místo ní jsme na něm vídali státní znak. Teprve nyní, v roce 2020, došlo k realizaci původního záměru a na sloup byla osazena bronzová plastika Plamen od sochaře Antonína Kašpara (1954). Sochu v ceně 3,7 miliónu korun doplňuje deska s textem Plamen - památce Jana Palacha.

VĚDĚLI JSTE TO?

Je to neuvěřitelné, ale v Praze v průběhu věků zanikly desítky kostelů. Moje snímky pocházejí z místa na Mariánských hradbách, kde zmizely hned dva kostely ležící blízko sebe. Šlo o barokní kostel Panny Marie Pomocné v šancích z roku 1735, jehož architektem byl pravděpodobně K. I. Dientzenhofer. Už roku 1761 byl odsvěcen a užíval se jako skladiště. Později se v důsledku přestavby proměnil v obytný dům, který stojí dodnes samostatně naproti Písecké bráně. Jako náhrada za něj byl roku 1761 vystavěn kostel Panny Marie Pomocné, stojící u Chotkovy silnice. Ani jemu se zrušení nevyhnulo, a to roku 1789. Na rozdíl od staršího kostela v šancích byl tento mladší zbourán, a sice roku 1791. Zkuste si někdy domek u Písecké brány prohlédnout, jestli v něm objevíte bývalý kostel. Podle mne ho nejvíc připomíná kulaté okno vedle dveří.

ČEKÁNÍ NA HUDBU (Střípky z Prahy)

Současná doba covidová zmařila a zpozdila kdeco, bohužel také premiéru nových varhan v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Někdy v této době koncem roku 2020 byla plánována jejich slavnostní inaugurace, ale kvůli pandemii se o rok odkládá. Nicméně nové varhany za 80 miliónů korun jsou již hotové a čekají na převoz v katalánském městě El Papiol, v dílně jejich konstruktéra, mistra Gerharda Grenzinga (1942). Velkolepý nástroj má 4 manuály, 121 rejstříků a 6,5 tisíc píšťal. Svým zvukem pokryje celý prostor katedrály a vyrovná se tak podobným instrumentům ve francouzských dómech. Finanční sbírka na varhany probíhala od roku 1997 a přispělo do ní mnoho soukromých osob i firem. Byla také možnost adopce píšťal, kterou mnozí využili. Nové varhany získají místo pod rozetovým oknem od F. Kysely. Klávesové nástroje se k církevním účelům používaly už od 9. století. V kostele sv. Víta jsou dokumentovány od roku 1142. Dochoval se i seznam varhaníků. V pořadí 4. nástroj shořel v katedrále při obrovském požáru roku 1541. Poté se roku 1561 přistoupilo k stavbě nových, tzv. císařských varhan. Zakázku získal vyhlášený mistr Friedrich Phanmüller, který ale ještě téhož roku zemřel. Práci převzal G. Ebert z Ravensburku a Jonas Scherer (zemřel 1565). Jako čtvrtý konstruktér v pořadí renesanční nástroj dokončil Jáchym Rudner v roce 1567. Značné finanční vydání přineslo nakonec skvělý nástroj s čtyřmi manuály a 71 rejstříky. Umístěn byl na nové Wohlmutově kruchtě. Jeho zvuk jezdili obdivovat varhanáři z mnoha zemí. V kostele sloužily císařské varhany 200 let, dokud nepodlehly ohňové zkáze v důsledku bombardování Prusů roku 1757. Nové barokní varhany vytvořil v letech 1762-65 Antonín Gartner (1707-1771). Pocházel z varhanářské rodiny z Tachova. Jeho prací byl i nástroj pro kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce. Gartnerovy svatovítské varhany dostaly 3 manuály, 40 rejstříků a přes 2 tisíce píšťal. Umístění získaly opět na Wohlmutově kruchtě. Plně funkční zůstaly do roku 1909. Současně s dokončením dostavby západní části katedrály a tím prodloužení lodi až na 100 m vyvstala potřeba nového nástroje. Zadavatelem zakázky byl architekt Kamil Hilbert, který spolupracoval s varhaníkem B. A. Wiedermannem. Kolem výběru firem vyvstalo mnoho sporů, uplatnilo se národnostní i finanční hledisko. B. A. Wiedermann prosazoval monumentální nástroj s pěti manuály a 229 rejstříky, který by však byl velmi drahý a nedostávalo se financí na jeho realizaci. Z toho důvodu K. Hilbert nakonec přistoupil na vznik prozatímních varhan, které by postavil varhanář z Kutné Hory Josef Mölzer - Melzer (1871-1958). Byl potomkem varhanářské rodiny s tradicí od roku 1859. Jeho dílem byly i varhany pro Arcibiskupský seminář v Dejvicích nebo Husův sbor ve Vršovicích. V roce 1948 se Melzerova rodinná firma spojila s podnikem Jana Tučka, přičemž vznikla dodnes existující firma Organa. Stavby svatovítských varhan se J. Melzer ujal roku 1929 a za 2 roky vznikl nástroj s dvěma manuály a 35 rejstříky. Protože šlo o nástroj prozatímní, počítalo se v budoucnu s jeho rozšířením. K tomu také došlo, postupně byl přidán třetí manuál a počet rejstříků dosáhl čísla 58. Tento nástroj nebyl zvlášť kvalitní, musel se každých 10 let opravovat. Generální rekonstrukci v ceně 5,5 miliónu korun provedla firma Kánský-Brechtl roku 2001. Tyto varhany zůstanou na svém místě v katedrále i po instalaci nových Grenzingových a počítá se, že při mimořádných příležitostech budou hrát oba nástroje společně. To bude jistě velký zážitek, kterého se ale dočkáme nejdříve koncem roku 2021.

20201117PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/hradcany-mala-strana-stripky-z-prahy-

ZÁMEK V DOBRÉ ČTVRTI (Střípky z Prahy)

Viděla jsem fotografii, na níž byla zachycena nezastavěná hanspaulská pláň. Ležel tu jen kostel sv. Matěje, pár starých stavení a napříč tekl Dejvický potok. Tato situace se změnila až od 20. let minulého století, kdy zde propukla ve velkém výstavba velkých rodinných domů. Původně byla Hanspaulka (v katastru Dejvic) oblastí rozsáhlých vinic. V 16. století se jich tu nalézalo 120. V následujících staletích se zde prohnalo několik vojsk, která je do značné míry zdevastovala. V 17. století se tak snížil počet vinic na třetinu. Nicméně jejich jména nebyla zapomenuta a dodnes nám názvy vinic připomínají místní ulice (podle vinic Paťanka, Santinka, Dyrinka a dalších). Z vinic se postupně stala hospodářství, zahrady, sady. Také viniční usedlosti poničila tažení vojsk v 17. a 18. století, takže řada z nich zanikla a zůstaly nám zachovány jen jejich názvy (Kotlářka, Juliska, Špitálka, Šťáhlavka atd.) V oblasti se také nacházelo několik pískoven, cihelen a lomů. Zajímavý je příběh zámečku Hanspaulka na adrese Šárecká č. 29, po němž byla celá oblast nazvána Hanspaulkou. Původně zde v polovině 16. století stála usedlost nejvyššího hofmistra Jiřího z Lobkovic. Následný majitel, Vlach K. Disquasát, spojil vinice v okolí a traduje se, že jej rád navštěvoval i sám císař Rudolf II. Jeho vinici lidé nazývali Diskaciátka. Další vinice připojil k hospodářství v 17. století vlastník J. Majer, kanovník u sv. Víta. Pozemek nechal obehnat zdí. V roce 1733 celé hospodářství daroval za dobré služby inspektoru arcibiskupských statků Hansi Paulovi Hippmannovi (zemřel roku 1757). Pobyt francouzských vojsk v roce 1740-41 zdevastoval i jeho vinice s usedlostí. Ta byla dokonce vypálena. Hippmann musel stavení zrekonstruovat a rozhodl se postavit jednopatrový barokní zámeček, který byl dokončen roku 1745. I jeho vinice se postupně přeměňovaly na hospodářské pozemky a zahrady. Podle pramenů měla zahrada Hanspaulky rozlohu 1,45 ha a nalézala se na ní studna s kašnou v podobě ptačí klece. Na pozemku byly tři rybníčky, ovocné aleje, květnice a štěpnice. Vysazeno zde bylo na 30 druhů stromů, např. jasany, jírovce, borovice černé, tisy červené, jedle ojíněné. Nejvzácnější je zde dodnes ořešák popelavý. Zahrada dostala novobarokní bránu. Po smrti Hippmanna přešel zámeček i s pozemky o rozloze 20 ha do rukou různých kanovníků (např. J. Horák, J. Želnický), až ho roku 1886 koupila svatovítská kapitula. Ta jej začala pronajímat různým nájemcům. Patřil k nim i novinář a politik J. Grégr, zakladatel Národních listů, nebo archeolog J. A. Jíra (v nájmu od roku 1912). J. Grégr dokonce usiloval o zakoupení zámečku. S připojením Dejvic k Velké Praze roku 1922 přešlo vlastnictví objektu na město. To ho nechalo mezi lety 1927-30 zrekonstruovat. Rozsáhlý pozemek o velikosti 20 ha město postupně rozprodávalo na stavební parcely, čemuž předcházelo zbourání hospodářských stavení. Po roce 1948 byl zámeček zestátněn a sídlo v něm našlo muzeum archeologie ze sbírek J. A. Jíry. Roku 1996 se Hanspaulka dostala do soukromých rukou za cenu 22 miliónů korun a od roku 2013 v ní sídlí Institut bývalého prezidenta V. Klause. Celá oblast Hanspaulky patří mezi tzv. dobré adresy kvůli klidnému a luxusnímu vilovému prostředí. Za první republiky tu bydlel V. Burian nebo L. Baarová a dodnes zde žijí potomci slavných architektů. Z pozemku zámečku je dnes přístupná pouze dolní část svahu v parkové úpravě s dětským hřištěm.

20201114PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-6-stripky-z-prahy-

OBJEKTY V PROSTORU

Sochou královny Marie Terezie (1717-1780) se už od 80. let 19. století mohou chlubit Bratislava nebo Vídeň. V obou případech je panovnice zpodobena realisticky a majestátně. V Bratislavě najdeme mramorovou jezdeckou sochu Marie Terezie v podobě uherské královny o výšce 6,7 m. Ve Vídni jde o monumentální sousoší, kde je královna obklopena jezdeckými postavami svých vojevůdců. Praha 6 zvolila jinou cestu a jako tvůrce plastiky vybrala hravého a poetického sochaře Jana Kováříka. Ten na nové soše Marie Terezie pracoval intenzivně tři roky, a to v rozlehlém ateliéru na Lhotce. Práci s ním sdílel architekt Jan Proksa. Z umělého kamene a polystyrénu nakonec vznikla 5,5 m vysoká postava, oproštěná od všech ozdob a detailů, soustředící se jen na siluetu postavy v dobových šatech. Zakázka přišla Prahu 6 na 4 milióny korun. Pozitivní je, že plastika je obklopena vodními fontánami, což přispěje k zlepšení pobytového komfortu v parku. Marie Terezie si jistě sochu v Praze zaslouží, vždyť v Čechách ustanovila povinnou školní docházku a zreformovala školský systém, zavedla sčítání obyvatel, modernizovala státní správu atd. Praha tak napravila dluh, který vůči ní dosud měla, a vytvořila roku 2017 Park Marie Terezie u tunelu Blanka poblíž Prašného mostu a nyní, 20. října 2020, nechala v jeho prostoru instalovat novou sochu. Svou moderností, nezvyklou jednoduchostí a čistotou tvaru jde o dílo kontroverzní. Slyšela jsem mnoho názorů pro i proti. Sama jsem na rozpacích, zda vysoká postava zbytečně nestíní barokní hradby a příliš nedominuje celému prostoru. Posuďte sami.

VELCÍ NA STŘEŠE (Střípky z Prahy)

Často si říkám, jaká je škoda, že sochy na střeše Rudolfina jsou tak vysoko, že si je nikdo nemůže pořádně prohlédnout. Přitom je to monumentální přehlídka významných osobností z hudebního a výtvarného světa, která vyšla z rukou předních sochařů své doby. Na výzdobu atiky Rudolfina byla vypsána soutěž, jíž se účastnilo také mnoho zahraničních sochařů. Protože Rudolfinum vzniklo po vzoru rakouských a německých staveb (např. podle drážďanské opery G. Sempera), bylo nakonec vybráno nejvíc sochařů z Vídně (E. Klotz, F. C. Becher - autor výzdoby zámku Hofburg -, W. Seib, J. Lax). Z Mnichova to byli F. Miller, J. Schmidt a z Berlína E. Börmel. Z domácích umělců se na sochařské výzdobě podílel největší měrou Bohuslav Schnirch (1845-1901), tvůrce sousoší Trig na Národním divadle, a dále to byl L. Šimek (autor Bruncvíka), O. Menzl, O. Seeling (autor výzdoby Prašné brány), T. Seidan (vytvořil Mozartův pomník na Bertramce) a J. Čapek. Na atice bylo nakonec v roce 1885 umístěno 32 soch představujících 16 velikánů z hudebního a 16 z výtvarného světa. Jak už to tak v Čechách bývá, kolem výběru osobností panovaly velké spory. Jejich výsledkem byl výběr hudebníků převážně z 18. a 19. století a z německé oblasti, kdežto u malířů a architektů byli vybráni i ti, kteří žili v dobách antiky a hlavně renesance. Tak se vedle R. Schumanna, G. Händela, C. M. von Webera ocitl i architekt Iktinos a Bramante nebo P. Veronese a Michelangelo. Z období renesance pocházelo dokonce 11 z celkového počtu 32 soch. Hudební osobnosti zaujali místo na jižní straně, kdežto výtvarníci na severní. Do sochařské výzdoby exteriéru Rudolfina musíme také započítat sochy u tří vchodů, jejichž autorem byl B. Schnirch. Vchod z Palachova náměstí zdobí dvě ženské postavy představující hudbu světskou a církevní. Vchod z ulice 17. listopadu chrání dva lvi představující moc a sílu. U vchodu z nábřeží poutají pozornost dvě sfingy, které střeží tajemství umění. Ale vraťme se na střešní atiku. Z celkového počtu 32 soch jich 10 vytvořili čeští umělci. Dílem B. Schnircha byli architekti Iktinos a Bramante. L. Šimek vytesal Michelangela a G. P. da Palestrina. O Menzl přispěl sochami P. Veronese a J. Despreze. O. Seeling vytvořil L. Cherubiniho, J. Čapek F. Brunelleschiho a T. Seidan Raffaela a C. M. von Webera. Se sochou hudebníka židovského původu F. Mendelssohna - Bartholdyho (1809-1847) je spojena legenda, kterou literárně zpracoval spisovatel J. Weil. Podle pověsti nechal jeho sochu ze střechy odstranit říšský protektor R. Heydrich. V jeho rozhodnutí dominovalo hledisko původu, a nikoliv fakt, že Bartholdy byl tak nadaný, že koncertoval již ve 13 letech a v dospělosti založil lipskou konzervatoř. Hudebně nevzdělaní dělníci však sochy popletli a sundali ze střechy C. M. von Webera. Kolem záměny se odvíjí příběh knihy. Nakolik je ale pověst skutečná, to už asi nezjistíme.

20201109PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/stare-mesto-stripky-z-prahy-

POVŠIMNĚTE SI

Stranou pozornosti, nenápadně umístěný poblíž stanice tramvaje Chotkovy sady, stojí v parku pomník holocaustu. Jeho název zní Vy, kdo nosíte vzpomínky na všechny časy. Autorem u nás málo známé plastiky je významný izraelský a světově uznávaný sochař a designér Israel Hadany (1941). Mnoho jeho děl bychom našli v Jeruzalémě, ale řadu prací také v USA. Příkladem je třeba Pensylvánie, kde se nad dálnicí klene červený Hadany Arch. Sochař vytváří emotivní abstraktní konstrukce a také ekologická umělecká díla. Pomník holocaustu vznikl roku 1995 a byl původně určen pro pražskou výstavu. Po jejím ukončení sochař dílo věnoval Galerii hl. m. Prahy. Pomník sestává z třech kovových hranolů, které jsou popsány slovy hebrejské básně. Z ní je také odvozen poetický název díla. A koroze kovové plastiky opravdu odkazuje na doby minulé.

POVŠIMNĚTE SI

K předměstským obcím, které přišly na počátku 20. století o svůj svéráz, patří Podskalí. Existovalo už od 12. století a dělilo se na horní (od železničního mostu po Palackého most) a dolní (od Palackého náměstí po Mánes). Žili zde lidé, které živila Vltava: plavci na vorech, pískaři, ledaři, štěrkaři, rybáři. Plavci měli i svůj cech, založený roku 1523, a radnici. Té se v 18. století říkalo Dům práva, protože tu probíhaly soudy starších plaveckého cechu. Radnice ležela v dnešní ulici Na poříčním právu čp. 383 a zbourána byla roku 1911. Podél břehů Vltavy ležela v 19. století skladiště dřeva a písku. Zánik Podskalí přišel s regulací vltavských břehů a navýšením terénu, díky němuž došlo roku 1907 ke vzniku Rašínova nábřeží. Mnoho starých plaveckých domů podlehlo na začátku nového století demolici. Postupně zmizel i název Podskalí. Navzdory tomu všemu zbylo v této oblasti dost objektů i uměleckých děl, které nám zašlé doby připomínají. U zastávky Na Výtoni stále stojí renesanční celnice z 16. století, dnes podskalské muzeum. Právě zde docházelo v minulosti k tzv. vytínání dřevěných klád, které sloužily jako zdroj příjmu nejprve vyšehradské kapitule, později Novému Městu. Dlouhá léta pak byl v domě provozován oblíbený hostinec. Hned za celnicí najdete pomník plavcům, umístěný sem roku 1971. Jeho autorem je sochař J. Jiřikovský. Páteří starého Podskalí byla dnešní ulice Podskalská, takže v ní i v jejím okolí najdeme také připomínky na zašlou éru Podskalí. Na rozích Ladovy ulice stojí za prohlédnutí dvě sochy plavců s jejich pracovními nástroji (lano). Jejich autorem je sochař J. Brůha, který pracoval podle skutečné, žijící předlohy. Tou mu byl plavec Josef Tesárek, žijící v letech 1874-1946. V ulici Pod Slovany č. 9 najdeme na domě malby znázorňující čtyři povolání: rybáře, plavce, dřevaře a stavitele lodí. Postavy mají v ruce typické atributy svého povolání (vrš, háček). V Trojické ulici č. 25 najdete na rohu domu reliéf plavecké rodiny: ženu s dítětem v náručí a plavce se sekerou a lanem. Je také známo, kde se nacházely staré plavecké domy. Bylo to např. ve Vyšehradské ulici č. 19 (U Kolíbalů), v Podskalské ulici č. 9 (U Moklíčků), dům U Žebráků, U Hejduků i jinde. Podskalí se stalo součástí Nového Města a kdo se pozorně nedívá, upomínek na život plavců si ani nevšimne.

20201103PAT

https://uloz.to/m/knihyKnihy/nove-mesto-praha-2-stripky-z-prahy-

ZAPOMENUTÍ

Vedle známých mecenášů Prahy jako byl stavitel Josef Hlávka, hrabě Karel Chotek nebo hrabě a diplomat Petr Strozzi vykonali pro rozkvět města mnoho i další, méně známí dobrodinci. Patří k nim baron Jakub Wimmer (1754-1822). Šlo o velmi zdatného podnikatele, který pohádkově zbohatl na začátku 19. století. Své peníze z části věnoval na ozelenění Prahy. J. Wimmer byl vysoce postavený voják, plukovník rakouské armády. Zaměřil se na organizování dopravy a přepravy v císařské armádě během napoleonských válek. Stejně se podílel i při výstavbě pevnosti Terezín. Za zásluhy byl původní velkostatkář roku 1801 císařem povýšen do šlechtického stavu. Za své peníze si mohl dovolit mnohé: třeba koupit si několik dnešních pražských čtvrtí. V jeho vlastnictví se tak ocitly dnešní Vinohrady, Vršovice, Nusle, Letná, Bubny. Na všech těchto místech dbal o výsadbu zeleně, hlavně stromových alejí. Na Letné se zasloužil o vznik Lidového sadu s okrasnými a ovocnými stromy. Na Vinohradech koupil rozsáhlé pozemky za Žitnou branou (nad náměstím I. P. Pavlova až do Korunní), kde nechal vysázet Růžové aleje. Nejlépe se mu dařilo na přelomu 18. a 19. století, kdy se rozhodl Praze věnovat kašnu (1797). Za jeho peníze ji vytvořil sochař F. X. Lederer v novoklasicistním stylu. Kašna má věnování - Rodnému městu od spoluobčana Jakuba Wimmera. Dílo dnes stojí na Uhelném trhu (replika) a známe je pod názvem Wimmerova kašna. Původně však stávala na Nových alejích (Národní třídě), odkud musela být po 60 letech kvůli dopravě přemístěna na Betlémské náměstí. To zdobila v letech 1860-1882. Poslední roky jí dokonce hrozila demolice, kterou odvrátil V. Náprstek. Kašna ale opět putovala jinam, a sice do Vrchlického sadů. Tady strávil opět zhruba 60 let, než byla roku 1951 převezena na dnešní místo. Kašna je alegorií vinařství, vinný hrozen podává chlapec dívce. J. Wimmer vlastnil v centru Prahytaké tři paláce, z nichž ani jeden dnes nenese jeho jméno. Víme, že bydlel v Rytířské ulici č. 18, v domě zvaném U Zlatého kola podle výrazného domovního znamení z 15. století. Barokní palác postavil v 18. století pravděpodobně architekt I. Palliardi a roku 1826 dostavěl K. Pollak. Wimmer vlastnil také dnešní palác Platýz na Národní třídě č. 37, a to v letech 1797-1813. Za jeho éry v tomto bývalém ubytovacím hostinci došlo k barokní přestavbě stájí pro několik desítek koní. Palác však získal jméno po sekretáři císaře Rudolfa II. J. Platejsovi z Plattenštejna, který ho vlastnil od roku 1586. Třetím Wimmerovým palácem byl dnešní Porgesovský na Národní třídě č. 38. Ten obýval J. Wimmer a později jeho synové mezi lety 1795 až 1850. Palác nechal postavit hrabě M. Desfours a jeho architektem byl I. Palliardi. Nepodařilo se mi najít nic dalšího, co by v Praze mecenáše Jakuba Wimmera připomínalo, tedy žádnou pamětní desku ani ulici. Památkou zůstává jen Wimmerova kašna, kterou ale paradoxně nevěnovalo Wimmerovi město, ale Wimmer městu. Zapomenut je i jeho hrob v Holešovicích-Bubnech, na hřbitůvku u kostela sv. Klimenta.

20201029PAT

https//uloz.to/m/KnihyKnihy/dokumenty-seriál-stripky-z-prahy/zapomenuti

palác na Národní třídě, mezi lety 1795-1850 ve vlastnictví J. Wimmera a jeho potomků

PALÁC S KAVÁRNOU (Střípky z Prahy)

K velmi příjemným kavárnám patří v centru města podnik s názvem Národní 38. Je umístěný nenápadně, ve dvoře rozlehlého Porgesovského paláce na Národní třídě. Ten můžete klidně nazvat třemi jmény a vždycky to bude správně: palác Desfourský, Wimmerovský, Porgesovský. Názvy jsou totiž odvozeny od šlechtických rodů, které nemovitost v průběhu staletí vlastnily. Dnešní klasicistní palác nahradil tři starší domy. V jednom z nich bydlela počátkem 18. století slavná sochařská rodina Brokoffů nebo malíř J. J. Heinsch. Skutečný městský palác zde nechali postavit až v letech 1761-76 šlechtici francouzského původu, Desfoursové (od roku 1798 používali jména Desfours-Walderode). Jako první se do Čech dostal Louis Desfours (1543-1614) coby lotrinský velvyslanec u dvora císaře Rudolfa II. O zbohatnutí rodiny se zasloužil Mikuláš Desfours (1588-1661), který byl plukovníkem a císařským vojevůdcem během třicetileté války. Jako přítel Albrechta z Valdštejna přišel k mnoha konfiskovaným majetkům. Rodina byla silně katolická a zakládala v Čechách kostely. V Praze podporovala paulány na Starém Městě, v jejichž kostele sv. Salvátora měli Desfoursové první rodinnou hrobku. Velké majetky získali v Jizerských horách a jejich hlavním sídlem byl zámek Hrubý Rohozec u Turnova. V Praze rodina vlastnila ještě palác Na Florenci čp. 1023, který koupil roku 1847 Franz Desfours. Šlo o nájemní dům postavený architektem J. Krannerem. Objektu se dnes říká Desfourský dům. Celkem brzy, po dvaceti letech, prodali Desfourští palác na dnešní Národní třídě vojenskému podnikateli Jakubu Wimmerovi (1754-1822). Ten palác proslavil pobytem ruského vojevůdce A. V. Suvorova v letech 1799-1800. Jeho přítomnost dodnes připomíná bronzová busta ve dvoře, umístěná sem v roce 1950. Po smrti J. Wimmera jeho synové objekt prodali kolem roku 1850 rodině Kolbeových. Ti zde provedli stavební úpravy podle plánů architekta J. Ripota: navýšili levé křídlo a přistavěli patro. V roce 1870 palác opět změnil majitele. Získali ho Porgesové z Portheimu, vlastníci smíchovského zámečku Portheimka. Šlo o továrnickou rodinu, vzešlou z pražského židovského ghetta. Jejich prvotním podnikáním byl prodej lihovin a plátna. V roce 1812 založili kartounku na kraji ghetta, na dnešním náměstí Curieových. V roce 1830 se přestěhovali na Smíchov, kde provozovali další kartounku na pozemku poblíž Portheimky. Tvořilo ji pět objektů. Porgesové se také účastnili politického života, zasedali v městské radě. Jako mecenáši založili nadaci, podporující zchudlé měšťany. Porgesové žili na Národní skoro 90 let, až do roku 1939. Po 2. světové válce byl jejich majetek zkonfiskován a palác přešel do vlastnictví Michelských plynáren. Ty zde provedli v 90. letech minulého století velkou rekonstrukci. Dnes v objektu sídlí několik firem včetně příjemné kavárny ve dvoře. Rozhodně stojí zato se sem posadit a prohlédnout si zajímavé dvorní fasády vnitřních křídel paláce. A uvědomit si, kdo všechno jimi prošel.

20201028PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/nove-mesto-praha-2-stripky-z-prahy-

HUMORISTA Z CHODOVA (Výročí - Střípky z Prahy)

Právě před deseti lety, v říjnu 2010, uctil starý Chodov v Praze 4 památku svého Čestného občana a mnohaletého obyvatele, spisovatele Miloslava Švandrlíka (1932-2009). Jeho jménem bylo nazváno dřívější Husovo náměstí (od roku 2010 Švandrlíkovo náměstí). Plocha má charakter parku, je celá zatravněná, osazená lavičkami, a rostou na ní aleje stromů a podél cest růžové keře. Na náměstí byla téhož roku umístěna i spisovatelova busta od sochaře Miroslava Pangráce (1924-2012). Umělec vytvořil portréty mnoha herců a spisovatelů, např. pro Národní muzeum a Národní či Vinohradské divadlo. M. Švandrlík patří k nejčtenějším českým autorům humoristické literatury. Za život napsal 30 knih, 7 tisíc povídek a řadu scénářů. Jeho nejúspěšnější prací je román Černí baroni, zesměšňující poměry v socialistické armádě. Vyšel roku 1968, následně jen v samizdatu. Po revoluci se dočkal dalšího vydání hned v roce 1990. M. Švandrlík se vyučil instalatérem a na DAMU (obor herectví a režie) chodil jen dva roky. Jeho studijní výsledky už od základní školy byly nevalné a měl i potíže s chováním. Pracovat začínal jako asistent režie Vesnického dovadla. Dvouletou vojenskou službu absolvoval u Pomocných technických praporů (PTP), kde načerpal látku pro Černé barony. Od konce 50. let minulého století tvořil jako volný umělec a psal povídky a fejetony pro různé časopisy. Celá 70. léta, kdy nesměl publikovat knihy, spolupracoval s humoristickým časopisem Dikobraz, pro nějž vymýšlel anekdoty s kreslířem Jiřím Winterem-Nepraktou (1924-2011). Společně publikovali neuvěřitelných 25 tisíc kreslených vtipů. Švandrlík psal i pro děti, velkou oblibu si mezi dětmi získaly příhody Kopyta a Mňouka a Seka a Zuly. Spisovatelovou láskou byly horrory a sám k žánru přispěl povídkami Draculův švagr, Přesýpací strejda a dalšími. Poslední léta života trpěl mnoha chorobami spojenými s jeho těžkou nadváhou. Zemřel v Thomayerově nemocnici, ale v Praze pochován není. Byl uložen vedle své manželky na hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice v Kutné Hoře.

20201027PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-4-stripky-z-prahy-

DVA HŘBITOVY (Střípky z Prahy)

Obyvatelé Prahy 11 vědí, že malý Chodovský hřbitov leží v blízkosti ubytovny Sandra a hotelu Opatov, nedaleko stanice metra trasy C-Opatov. Původně byl však hřbitov plánován jinde, a sice v blízkosti Archivu hl. města Prahy na Chodovci, v ulici Türkova. K výstavbě tohoto hřbitova se přistoupilo v roce 1935. Brzy se však zjistilo, že místo je nevyhovující z důvodu vlhkého podloží. Dodnes nám hřbitov připomíná část původní zdi a vstupní brána. Protože zde sídlí a reklamuje firma Pizza Go Home, může se snadno stát, že si bránu s hřbitovem vůbec nespojíte. Navíc se dnes za zdí rozkládá komerční areál, kam není volný přístup. Bývalý hřbitov tak zůstává dobře utajený. Po 2. světové válce vznikl Chodovský hřbitov, který najdete, jak už to bývá, nikoliv na Chodově, ale na Opatově, v blízkosti ulice Lečkova. Pohřebiště dostalo v roce 2017 novou obvodovou zeď a o rok dříve velký kamenný kříž s Ježíšem Kristem. Hřbitov má část s hroby, část s kolumbárii a v zadní partii je umístěn Památník obětem 2. světové války a padlým v Pražském povstání. V památníku byla umístěna prsť hlíny z bojiště u Sokolova (8.3. 1943). Na soklu stojí sousoší od sochaře J. Hány. Kolem památníku jsou rozmístěny náhrobky padlých vojáků. Pohřben je tu Alois Křejpský (1901-1945), po němž je pojmenovaná blízká ulice Křejpského. Tento hrdina padl v povstání 7.5. 1945. Jeho kariéra byla spjata s městem - pracoval jako údržbář chodníků a parků. Hrob mají na Chodovském hřbitově také dva vědci, manželé Věra a Emil Hadačovi. V. Hadačová (1928-2008) byla biochemička a působila v oblasti fyziologie rostlin. E. Hadač (1914-2003) byl profesor geobotaniky, ekolog a spisovatel. Pracoval v Botanickém ústavu ČSAV a mezi lety 1971-79 vykonával funkci ředitele Ústavu krajinné ekologie. V 80. letech minulého století publikoval knihy Krajina a lidé, Ohrožená příroda a Ekologické katastrofy. Roku 1983 se podílel na první zprávě o stavu životního prostředí v Československu, určené vládě republiky. Dříve neznámé údaje vzbudily velkou pozornost v zahraničí (díky publikaci Chartou77) i v domácím prostředí. Za dlouholetý přínos v oblasti ekologické výchovy obdržel E. Hadač Cenu ministra životního prostředí. Chodovský hřbitov je dobře udržovaný a tím pádem i v dobrém stavu.

20201026PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-4-stripky-z-prahy-

brána do původního chodovského hřbitova

DVA SYMBOLY NA HRADČANECH (Střípky z Prahy)

Architektonickým unikátem ČR jsou budovy postavené ve stylu kubismu. Tento směr se v ostatních zemích projevil pouze v malířství a v sochařství. Stejnou raritou jsou ale domy vzniklé ve stylu symbolismu. Dva nejznámější stojí v Mickiewiczově ulici na Hradčanech. Je to vila sochaře, malíře a architekta Františka Bílka (1872-1941) a jeho přítele Ladislava Prokopa Procházky (1872-1955), hlavního městského hygienika. Cesta F. Bílka k hradčanské vile nebyla úplně jednoduchá. Zpočátku bydlel v pražských ulicích Švédské a Korunovační a jako ateliér využíval buď dům v rodném Chýnově, nebo refektář Strahovského kláštera. Pozemek na hradčanských hradbách zakoupil roku 1910, ale spokojený s ním nebyl. Toužil postavit vilu na krajním ostrohu, odkud by byla dobře viditelná ze všech stran. Tento atraktivní pozemek vlastnil jeho přítel, dr. L. P. Procházka. Naštěstí mezi nimi došlo k dohodě a pozemky si vyměnili. Zato F. Bílek navrhl příteli podobu jeho nového domu. Sochař si projektoval i vlastní vilu v Mickiewiczově ulici č. 1. Šlo o obytný dům s velkým ateliérem. Celý objekt je plný zjevných i skrytých symbolů, vztahujících se k létu a k mysticismu starověkého Egypta. Již zvolený materiál - režné cihly a dřevo - odkazují na čistotu přírody. Půlkruhový půdorys připomíná tvar srpu. Sloupy symbolizují zralé klasy obilí. Najdeme tu i kliky dveří ve tvaru vlaštovek nebo osvětlení v podobě větvičky dubu. Na fasádě jsou reliéfy doprovázené mystickými texty. Vedlejší Procházkova vila v Mickiewiczově ulici č. 3 symbolizuje naopak podzim. Na ten upomínají reliéfy zasazené do fasády. Dům vznikl v roce 1911, tedy v době, kdy vládl umělecký směr secese a symbolismus. L. P. Procházku můžeme považovat za renesančního člověka. Byl lékařem, spisovatelem i hudebním skladatelem. Dlouhá léta působil jako městský hygienik (1909-1935) a v letech 1920-21 vykonával také funkci ministra zdravotnictví. Byl velkým zastáncem zdravých zahradních měst, a proto podporoval vznik zahradní vilové čtvrti na Mariánských hradbách. Rovněž stál u založení nemocnice Na Bulovce, kde najdeme i jeho pamětní desku od sochaře J. Mařatky. Bílkova i Procházkova vila stojí za pozornost. Dostanete se však jen do Bílkovy vily, v níž se nachází sochařovo muzeum ve správě Galerie hl. města Prahy. Procházkova vila není přístupná.

20201025PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/hradcany-mala-strana-stripky-z-prahy-

CESTA Z HRUSIC DO PRAHY (Střípky z Prahy)

Kdo by neznal Josefa Ladu (1887-1957), malíře - Národního umělce, ale opravdu i umělce národního? Jako děti jsme četli jeho příběhy o kocouru Mikešovi a milovali jeho obrázky. Jako dospělí nás Lada provázel při četbě Haškova Dobrého vojáka Švejka, pro něhož vytvořil 1339 originálních a nezapomenutelných kreseb. Naši prarodiče se mohli ve 20. a 30. letech minulého století smát Ladovým karikaturám v mnoha časopisech, v Humoristických listech nebo v příloze Kvítko z čertovy zahrádky. Ladovy práce bylo možné najít na plakátech, kalendářích (vydávaných dodnes), ex libris, obrazech. Přesto měl tento umělec jen základní vesnickou školu a z VŠUP, kam ho přijali až na třetí pokus, po roce sám odešel, aby si mohl vydělávat peníze kresbami. Josefa Ladu máme také pevně spojeného s vesnicí Hrusice, vzdálené asi 35 km východně od Prahy. Tady se kreslíř narodil, prožil dětství, trávil letní období se svou rodinou a nakonec tu i zemřel. Já bych vám ale chtěla přiblížit tohoto kreslíře jako obyvatele a milovníka Prahy. Tady totiž prožil 56 let svého života, a to v podstatě v jedné lokalitě - na Novém Městě a v Podskalí. Do Prahy se přišel vyučit malířem pokojů a dekorací v roce 1901. Bydlel tehdy na rohu Ječné a Karlova náměstí. Brzy ale přesedlal na obor knihař-zlatič. V prvních letech 20. století vystřídal řadu bytů v Praze 2: v Salmovské ulici za kostelem sv. Ignáce, na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice v domě U Šálků (1905). Rád chodil číst do parku na Karlově náměstí a také na Vyšehrad. Zlatá léta mládeneckého života si užíval od roku 1908 v Dittrichově ulici č. 6. Jistou dobu tento byt sdílel i s přítelem J. Haškem. V polovině 20. let se oženil a přestěhoval do podskalské ulice V ohradách č. 1 (od roku 1961 Ladova). Tady rodina obývala byt v 5. patře, kde měl malíř i pracovnu. Zde také ještě zastihl poslední okamžiky starého Podskalí s jeho rázovitými figurkami a slýchal hráče na harmoniku. V bytě rodina prožila 32 let. Dnes je na fasádě umístěna pamětní deska J. Lady s bronzovou bustou od sochaře Z. Šejnosty. Na domě visí od roku 1998. Na léto jezdili Ladovi do Hrusic, kde si nechal kreslíř roku 1933 vystavět vilu. Jejím architektem byl Čeněk Vořech. Vila měla v přízemí 3 pokoje a kuchyň, v 1. patře pak dvě ložnice a umělcův ateliér. Dům obklopovala velká zahrada, do níž dvě lípy zasadil sám umělec. Nacházelo se tu i arboretum odrůd ovocných stromů. Od roku 1986 slouží vila jako Památník J. Lady a jeho dcery Aleny, taktéž výtvarnice a ilustrátorky, žijíci v letech 1925-1992. J. Lada Prahu také zachytil, známe jeho kresby rotundy sv. Martina na Vyšehradě, Jedové chýše na Větrově nebo pražských dvorků. Také jeho dcera Alena Ladová - Vránová vytvořila v 50. letech 20. století cyklus kreseb Pražská zákoutí. Sláva Josefa Lady, na jedno oko slepého umělce a autora 15 tisíc ilustrací, se dostala i do nebe: je po něm pojmenovaný asteroid 17625 Joseflada.

20201024PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/nove-mesto-praha-2-stripky-z-prahy-

ZTRACENÝ ZÁMEK (Střípky z Prahy)

Na zastávce metra Nádraží Veleslavín jsem se ptala několika lidí, jak se dostanu k veleslavínskému zámku. Vůbec nikdo to nevěděl. Nakonec mi poradila až pracovnice dopravních informací. Přitom zámek leží, jak jsem zjistila, velmi blízko od metra, pár desítek kroků od železničního přejezdu, v ulici Veleslavínská č. 1. Přišla mi ta neznalost trochu smutná, ale možná lidé o památce nevědí, protože je od roku 2018 totálně uzavřená. Veleslavínský zámek totiž není jen jedna budova, ale je to celý areál zámku, pavilonů a vil, umístěných v rozsáhlé, dnes zpustlé, zahradě. Přitom jednotlivé objekty vznikaly v různých obdobích, jak už to u dostaveb a přístaveb bývá. Původní zámek si nechala v letech 1730-50 vystavět od slavného barokního architekta K. I. Dientzenhofera šlechtična E. M. Oesterénová. Zámeček měl průčelí situované do zahrady, přísně symetrické. Nechyběla sala terrena, která se později změnila v zimní zahradu s krbem. Kolem zámku vznikla barokní zahrada s pravidelnými osami a tisovou alejí. Později došlo k přeměně na anglický krajinářský park. Na pozemku se hojně vyskytovala voda, Dejvický potok protékal dvěma jezírky. Podle údajů z roku 1981 zde rostlo 270 stromů a množství keřů. Zaznamenán byl výskyt buku červeného, borovice vejmutovky, topolu černého, 7 platanů a 27 hrušní. Dodnes hojná spodní voda promáčí zdi některých objektů v areálu. Zahrada o rozloze 2,5 ha sloužila na začátku 20. století také jako užitková, stály zde skleníky a pomologická část dodávala ovoce místním pacientům. Dnes je zahrada bohužel ve špatném stavu a spolek Hradní potok, složený z místních obyvatel, se snaží o otevření pozemku a jeho využití pro veřejnost, např. jako komunitní zahrady. Zatím bez úspěchu. Ale zpět k vlastnímu zámku. Od začátku 20. století začal být využíván jako zdravotnické zařízení. Na konci 19. století došlo k přístavbě levého křídla a na začátku 20. století se dostavělo i novobarokní pravé křídlo s balustrádovou terasou. V roce 1908 objekt zakoupili lékaři, bratranci Oskar Fischer (1876-1942) a Leo Kosák (1874-1944), a založili zde soukromé sanatorium pro choroby nervové a plicní. Došlo k přestavbě zámeckých interiérů, přičemž vznikla jídelna a nové koupelny. Nábytek byl pořízen civilní, aby si pacienti připadali jako v domácím prostředí. Postaveny byly nové pavilony - východní, západní a jižní - včetně infekčního. Pacienti byli rozděleni na klidné a neklidné, zvlášť žili také muži a ženy. Vlastníci si tu postavili i rodinné bydlení. V zámku se dochovala část původního zařízení, např. kachlová kamna, dřevěné obklady a stropy ve společenské místnosti. V ní se hrávalo divadlo. Roku 1941 areál zabrali nacisté a oba bratři židovského původu byli odvlečeni do koncentračního tábora, kde oba zahynuli. V roce 1951 došlo k zestátnění zámku a v 50. letech minulého století v něm byl v provozu ústav pro choromyslné. Ten od roku 1958 vystřídala klinika pro léčbu tuberkulózy, která tu fungovala až do roku 1989. Po revoluci zde působila soukromá klinika Canadian Medical Care. Za její éry bývala zahrada otevřená a přístupná veřejnosti. Od roku 2018 je areál nevyužívaný a uzavřený. A na závěr několik zajímavostí: MUDr. O. Fischer, dnes Čestný občan Prahy 6, popsal ve stejném roce (1907) jako mnichovský lékař Alois Alzheimer dnes neblaze proslulou Alzheimerovu chorobu. Bohužel přednost a prvenství získal v odborné literatuře lékař z Mnichova. Doktor Fischer byl rovněž autorem preparátu na léčení syfilis. V sanatoriu pobývala např. novinářka Milena Jesenská, architekt Adolf Loos i první dáma Charlotta G. Masaryková. Kvůli ní si v zámku zřídil pracovnu i prezident TGM, který sem za ní často jezdil.

20201020PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-6-stripky-z-prahy-

VĚDĚLI JSTE TO?

Hned za výtoňskou celnicí leží ulice Na Hrobci. Zvláštní název odkazuje na staré legendy, jimiž je opředen nejen Vyšehrad, ale také jeho podhradí. Dříve se věřilo, že v této lokalitě byla pohřbena první legendární knížata z rodu Přemyslovců: Přemysl Oráč, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav. Tato knížata nebyla historicky doložena, prvním potvrzeným Přemyslovcem byl až Bořivoj I. (cca 852-888). Stejná legenda o pohřebišti se váže k lokalitě Na Moráni. Zde na místě domu čp. 321 měl stávat pohanský háj se sochou slovanské bohyně zimy a smrti Morany. Také o tomto místě se dochovaly legendy o pohřebišti knížat. Archeologické nálezy v ulici Na Hrobci ani Na Moráni pohřebiště nepotvrdily. V ulici Na Hrobci kdysi stávaly podskalské barokní domy. Předchůdce dnešního domu č. 9 U pěti králů byl zbourán na konci 19. století. Na fasádě měl fresky šesti knížat (výše vyjmenovaných a navíc se sv. Václavem), jež vytvořil roku 1750 malíř Václav Ambrozy (1723-1806). V domě byl v provozu vyhlášený hostinec. Po demolici zde byl roku 1906 postaven podle architekta O. Václavíka dnešní novorenesanční čtyřpatrový dům. Po vzoru svého předchůdce také on dostal freskovou výzdobu s postavami knížat, ale již bez sv. Václava. Autorem fresek se stal malíř L. Novák (1865-1944). Po domě převzala název Na Hrobci i celá ulice. Novodobou zajímavostí je, že v tomto domě zahájila provoz svého krejčovského salonu Hana Podolská. Působila zde mezi lety 1908-10, než se přestěhovala do Vodičkovy ulice.

HRADČANY A MASARYKOVI (Střípky z Prahy)

Praha 6 - Hradčany je v místě bývalých Mariánských hradeb spojena s rodinou prezidenta Tomáše G. Masaryka. Masarykovi zde žili v letech 1911 - 1918 v Kounicově ulici, dnešní Mickiewiczově (v letech 1923-1949 nesla název Charlotty Garrigue Masarykové). Tento dům č. 13 si nechala postavit rodina Kučerova. Budova od architekta J. Kotěry ve stylu geometrické secese se mohla pyšnit krásným výhledem na letohrádek královny Anny. Masarykovi žili v tomto jednopatrovém domě v čtyřpokojovém bytě s kuchyní. Profesor Masaryk si nechal v pracovně speciálně zpevnit podlahu, aby unesla enormní zátěž jeho rozsáhlé knihovny. Život rodiny zásadně proměnilo vypuknutí 1. světové války. TGM odjel s dcerou Olgou do zahraničního exilu, Jan i Herbert narukovali do armády. Nepřízeň osudu vyvrcholila roku 1915, kdy byla dcera Alice uvězněna ve Vídni a Herbert zemřel na tyfus. Paní Charlotta zůstala v hradčanském bytě sama, což se neblaze odrazilo na jejím duševním stavu. Ještě během války musela být hospitalizována v sanatoriu Veleslavín. Na domě v Mickiewiczově ulici je na její památku umístěna pamětní deska z bílého mramoru od sochaře Vojtěcha Suchardy. Pod bustou můžeme číst nápis: Zde žila a trpěla Charlotta G. Masaryková, Američanka rodem, Češka duchem, oddaná spolupracovnice našeho Osvoboditele. Dům s bytem Masarykových se opět vrátil do rukou původních majitelů, rodiny Kučerovy. Osobnost bývalé první dámy připomíná i blízký park, nesoucí od roku 2001 její jméno. Jde o park, vzniklý na půdorysu bývalých Mariánských hradeb, na baště sv. Ludmily a sv. Jiří. Veřejná zeleň pod názvem park U Písecké brány zde vznikla již roku 1913 po odkupu vojenských pozemků. Park o rozloze 2,5 ha je rozdělen na dvě části ulicí Na Brusce. Jako zahradní architekt zde pracoval Karel Skalák. Dodnes se na místě dochovaly původní stromy, hlavně topol černý a platan javorolistý. Jde o mohutné dřeviny, dorůstající do výšky až 50 m. Vysazena sem také byla lípa slovinsko-čs. přátelství. V parku se nacházejí i zajímavá výtvarná díla, např. památník holocaustu od izraelského sochaře I. Hadaniho v podobě tří hranolů. K rekonstrukci parku došlo v roce 2000 a o tři roky později se upravily i cesty. V současné době je bohužel část parku uzavřena, protože dochází k sesuvu jedné hradební zdi. I tak je park Ch. Garrigue Masarykové velmi příjemným místem a zároveň připomínkou mimořádné ženy. 20201016PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-6-stripky-z-prahy-

VĚDĚLI JSTE TO?

V malostranské Nerudově ulici žil a pracoval zlatník, lékárník, kovář, loukoťář, houslař...Je to patrné z domovních znamení, která se tu dochovala, často až ze 17. století. Domovní znamení totiž sloužila před zavedením popisných čísel v roce 1770 nejen jako orientační značky, ale také jako reklama provozovaného řemesla. Proto najdeme v domovních znameních mnoho nástrojů: řeznickou sekeru širočinu, krejčovské nůžky, sladovnický džber a mnohé další. Znamení bývala zhotovena ze dřeva, kamene, železa nebo šlo o štuky, olejomalby či mozaiky. Zdobila domy měšťanů již od 14. století. Někdy měla hlavně dekorativní účel, takže znázorňovala např. nebeská tělesa, biblické postavy, rostliny, zvířata. Obrázky svatých měly plnit ochranný účel a symboly jako srdce, kotva, podkova zase účel zachování štěstí. V Praze bychom našli na 250 domovních znamení. Výjimku tvoří v centru města Josefov, kde znamení zanikla s asanací domů. Scházíme-li Nerudovou ulicí dolů, tak nás v čísle 39 upoutá pěkná zavěšená řepa v domě U bílé řepy. Dům kdysi obývali sochaři - J. B. Kohl a sochařská rodina Quittainerů. Znamení řepy z počátku 17. století by mohlo odkazovat na lékárnickou živnost, protože řepa nepostrádá zdraví prospěšné účinky. Je však samozřejmě možný i odlišný výklad. Dům U červeného lva č. 49 kdysi patřil matce malíře Petra Brandla, která mu ho ale neodkázala. Na domě je ve štuce vyvedené domovní znamení lva se zlatým pohárem v tlapce. Zlatý pohár svědčí o tom, že v domě provozoval živnost zlatník. V čísle 34 U zlaté podkovy vidíme obraz sv. Václava na koni. Zvíře má na zvednuté noze nápadně vyvedenou podkovu. Zřejmě tedy v domě pracoval kovář. Kromě toho je známé, že zde otevřel roku 1749 první hradčanskou lékárnu J. Bischof (později přemístěna do domu U zlatého lva). Na domě č. 28 vidíme krásně vyvedené zlaté kolo. Může se buď jednat o kolo štěstěny, nebo v domě pracoval loukoťář. Znamení pochází z roku 1634. Asi nejznámější je znamení tří houslí v domě č. 12 U tří housliček. Zde jsme si zcela jisti, že v domě pracovali výrobci hudebních nástrojů, a rovnou tři rodiny po sobě. Nejznámějším výrobcem houslí tu byl T. Edlinger (1662-1729). Mezi zajímavá a dnes zapomenutá řemesla patřil např. měšečník. Ten vyráběl z kůže měšce na peníze a různé vaky. Prohlížet si domovní znamení je docela zábava, doporučuji věnovat jim při procházkách pozornost.

DŮM MALÍŘE OPON (Střípky z Prahy)

Několik nejkrásnějších bubenečských vil můžete najít ve Slavíčkově ulici, vedoucí mezi Pelléovou a U Vorlíků. Je to lokalita tradičně spojená s uměleckou komunitou, což napovídají i dřívější názvy: ulice Mánesova, Mařatkova. Nejznámější jsou zde dvě vily sochaře Vojtěcha Suchardy (1866-1916), vila architekta Jana Kouly a malíře F. V. Maška. Suchardovi postavil první vilu v Slavíčkově ulici č. 15 architekt F. Schlaffer roku 1896 ve stylu neorenesance. Na návrhu domu se podílel i architekt a soused J. Koula. V rodinné vile žili tři sourozenci Suchardovi: Stanislav, Vojtěch a Anna. Anna Boudová byla matkou malíře Cyrila Boudy, který se ve vile narodil a vyrůstal. Když získal S. Sucharda zakázku na zhotovení sochy Františka Palackého, malý ateliér v tomto domě mu přestal stačit. Proto si nechal ve stejné ulici, v čísle 6, postavit od architekta Jana Kotěry novou, secesní vilu s velkou zahradou a ateliérem. V domě č. 15 nechal bydlet sourozence a sám se nastěhoval do nové vily, kde mohl pracovat v rozměrném ateliéru. Pár let po jeho smrti, v roce 1928, došlo k oddělení ateliéru od domu, přičemž byl tento přestavěn na další rodinný dům. Ve Slavíčkově č. 17 se zabydlel architekt Jan Koula. Vila z roku 1896 je nápadná kresbami na fasádě. V čísle 7 pak bydlel malíř Karel Vítězslav Mašek (1865-1927). Na rozdíl od ostatních obyvatel této ulice je jeho jméno daleko méně známé, a proto mu věnuji větší pozornost. Šlo o dekorativního malíře, který si tuto vilu navrhl sám v roce 1901. Dům na první pohled upoutá výraznou dekorativností v podobě maleb a soch. Sochařskou výzdobu vily pro Maška provedli sochaři A. Waigant a L. Wurzel. K. V. Mašek studoval na výtvarné akademii v Praze, Mnichově a v Paříži. Roku 1888 se vrátil do Prahy, kde si otevřel vlastní ateliér. Působil jako malíř obrazů - jeho Slavnost jara z roku 1889 je ve vlastnictví Národní galerie a secesní obraz Libuše (1893) vlastní pařížské muzeum Orsay. Věnoval se také ilustrování knih, vyzdobil např. Povídky Svatopluka Čecha (1896). Realizoval také velká díla v podobě divadelních opon. Jeho prací je opona Národního domu ve slovenském Martině (1891), v divadle Náchod, v plzeňském divadle J. K. Tyla (1902). Na některých oponách spolupracoval i s jinými umělci, např. s M. Alšem. K jeho velkým pracím patří dekorativní rostlinná výzdoba Hlavní pošty v Praze - v Jindřišské ulici a také výzdoba Městské pojišťovny na Staroměstském náměstí čp. 932. Uplatnil se rovněž jako architekt: projektoval domy v Široké ulici č. 9, v Pařížské ulici č. 28 nebo v Lesnické ulici č. 6 na Smíchově. Kromě toho se věnoval i pedagogické práci, na Vysoké škole uměleckoprůmyslové učil dekorativní malbu. Mezi jeho žáky byl i malíř Josef Čapek. Dnes je Maškova vila v dobrém stavu a patří k těm, které vás na procházce Slavíčkovou ulicí rozhodně upoutají.

20201007PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-6-stripky-z-prahy-

PLEČNIK NAD JELENÍM PŘÍKOPEM (Střípky z Prahy)

To, že slovinský architekt Jože Plečnik (1872-1957) upravoval ve 20. letech minulého století interiéry i exteriéry Pražského hradu, je všeobecně známá věc. Byl totiž dvorním architektem prezidenta TGM, jemuž zařizoval hradní byt. Jeho nejznámější realizace na hradě najdeme na III. nádvoří, kde podle jeho projektů vznikly: 18 m vysoký žulový monolit, Orlí kašna, Býčí schodiště s baldachýnem podle vzoru Knóssu a přístřešek nad vykopávkami baziliky sv. Víta. Na zdech mnoha objektů tu najdeme originální malé Plečnikovo světlo zvané Plečnikovo oko. Jeho zásluhou se dočkaly úpravy hradní zahrady Rajská, Na valech a Na baště. Jenom namátkou připomenu z realizací v jižních zahradách monumentální žulovou Plečnikovu mísu s průměrem 4,3 m, mísu z černého syenitu, Matyášův altán, Moravskou baštu, Plečnikovu vyhlídku, zídku u monolitu defenestrace a další. Blíž bych se tu ráda zmínila o nejméně známé Plečnikem upravené zahradě - a sice Na baště. Na jejím zvelebení pracoval roku 1931. Zahrada vyplňuje západní část hradních křídel. Tento prostor tvoří jednak tzv. IV. nádvoří (novodobý název) a za ním vyvýšená zahrada pojatá v italském a japonském stylu. Tímto prostorem procházelo středověké opevnění, z něhož se dochoval fragment bašty, nyní schovaný pod Plečnikovou pergolou. Po této baště získal celý prostor název. Nejsnadnější přístup do zahrady je průchodem z II. nádvoří nebo Plečnikovou lávkou od Prašného mostu. Část zvaná IV. nádvoří má Plečnikovu dlažbu z malých jihoslovanských oblázků, které dobře svádí vodu a také pěkně esteticky působí. Nádvoří se zahradou spojuje schodiště v podobě rozvitého květu se střední kruhovou částí. Prostor vlastní zahrady se dodnes uchoval v Plečnikově podobě z 30. let. Najdeme tu portik do Španělského sálu, vytvořený architektem N. Pacassim v 18. století. Zelenou ozdobu zahrady tvoří kuželovitě zastřižené keře v pravidelném rastru 4x4+2. Plečnikovým dílem je rovněž zídka směrem do Jeleního příkopu s ozdobnou balustrádou a lávka vedoucí k Prašnému mostu. Dolů do Jeleního příkopu sestupuje jeho Kyklopské schodiště. Restaurace v rohu zahrady je dílem architekta M. Moravce z 50. let minulého století. Ze všech zahrad na hradě je tato nejméně honosná a rovněž trochu pozapomenutá. Z toho důvodu skýtá tiché místo k posezení i k zamyšlení.

20200929PAT

OŽIVLÁ ZÁLOŽNA (Střípky z Prahy)

Knihovny zaznamenávají v posledních letech úbytek čtenářů, kteří si chodí pouze půjčovat knihy. Trendem je tato místa navštěvovat kvůli zajímavým akcím, možnosti využívat zdarma internet nebo jen kvůli posezení mezi ostatními lidmi. Knihovny se mění v pobytová a komunitní centra. Tento trend dobře využil architektonický ateliér Tomáše Hořavy, který se začal specializovat na rekonstrukce knihoven a jejich designové vybavení. Letos zrekonstruoval již desátou knihovnu. Pracuje hlavně v Praze, ale dílem jeho ateliéru je i knihovna v Mělníku. Pro Městskou knihovnu v Praze architektonicky upravil několik poboček, např. Lužiny nebo nově pobočku v Praze 4, zvanou podle blízkého parku Jezerka. Ta se nachází v budově z roku 1927, kterou vytvořil architekt a podolský stavitel František Kočí (1885-1949). Stavba vznikla jako Občanská záložna neboli kampelička v Michli na adrese Nuselská č. 94. Budovu vylepšil o přístavku apsidy V. Doubek. Exteriér zdobí dodnes socha Spořivost z roku 1931 od B. Stehlíka. Během 2. světové války ojekt zabrali nacisté. Po válce došlo k úpravě střech a interiérů pro budoucího nájemce, banku. Komerční banka se sem nastěhovala roku 1995. V posledních letech před rekonstrukcí byla budova pustá, vybydlená a rozdělená vevnitř příčkami. Ateliér Hořava přikročil k rekonstrukci velmi citlivě, upravil prostor apsidy přes dvě patra a zachoval prosklený strop, který vpouští do interiéru přirozené světlo. V přízemí vznikla agora, prostor pro sezení a různé akce. Knihovní regály dostaly neobvyklý polokruhový tvar. V přízemí je rovněž pracovní ateliér a studovna. První patro patří dětem různého věku. Mají zde k dispozici množství nápaditých herních prvků a nechybí koutek pro nejmenší. Rekonstrukce přišla na 33 miliónů korun. Část této sumy platila Městská knihovna, část Praha 4. Knihovna slouží od 2. března roku 2020 dětem i dospělým z Michle, Nuslí, Pankráce i Vršovic. Ač se může zdát částka za novou pobočku Městské knihovny vysoká, výsledek jí rozhodně odpovídá. Vzniklo moderní designové komunitní centrum, umožňující trávení volného času návštěvníkům nejrůznějšího věku a zaměření.            20200926PAT

https://uloz.to/m/KnihyKnihy/praha-4-stripky-z-prahy-

Následující fotografie jsem mohla na Jezerce pořídit jen díky vstřícnosti vedoucí pobočky knihovny. Ukázala mi totiž v zázemí pozůstatky po bývalé bance: trezor s bytelnými dveřmi a tajemné schody vedoucí do zdi. Vřelé díky.

TIP

Od 10. 6. 2020 otevřelo Národní muzeum (historická budova) pro veřejnost první stálou expozici - sál minerálů. Byla to i historicky první expozice muzea, otevřená roku 1892. Tehdy našlo v originálních vitrínách od architekta Josefa Schulze místo 4 tisíce kamenů. Základ sbírky tvořil dar hraběte K. Šternberka (1761-1838). O otevření původní expozice se zasloužil mineralog Karel Vrba (1845-1922), profesor na UK a také její rektor. Dnes čítá sbírka Národního muzea, největší v ČR, 100 tisíc kusů minerálů. Vystavena jsou z ní jen 4%, což představuje 700 druhů minerálů. V sále můžete obdivovat i mimořádně krásné drahé kameny jako opály, jaspisy, acháty. Že je to krása, nemusím zdůrazňovat.